Cestou k vesnici jsme si všimli, že všude rostou nízké stromky se zelenými plody jako na prvním ostrově. Musíme zjistit, jestli se to dá jíst, protože jich je tady fakt hodně. Mezi těmito stromky je roztroušeno pár domků a farem. Nechtěli jsme ve vesnici vyvolat větší rozruch, a tak jsme svoje brnění zakryli „vypůjčeným” oblečením. Na kraji vesnice vidíme rybáře vyplouvající na moře a když jdeme vesnicí, dost lidí se otáčí k Pyromanínovi a cosi k němu s jakousi úctou mumlají. Jedna stará paní si před ním i klekne, takže je zhruba v jeho výšce. Pyromanín je z této pozornosti značně nervózní.

Budovy tady jsou často porostlé popínavými rostlinami a jsou taky hodně zdobené mozaikami – takže se tu lidi buď dost nuděj a nebo často rozbíjej nádobí. Čím víc na kopci budova je, tím víc nádobí bylo použito. Když jsme procházeli kolem farmy s nízkými stromky se zelenými bobulemi, Laudrie už to nevydržela a zkusila jednu, dvě, tři, čtyři, deset, dvacet … ochutnat. Jedlé očividně jsou, ale ne v takovým kvantu, který zbaštila Laudrie. Po zbytek cesty jí nebylo zrovna dvakrát hej a jen za náma tiše ťapkala.

Procházíme poměrně rušnými ulicemi k červenému majestátněji vypadajícímu domu. V domě je klid – je zavřeno, asi jsme se netrefili do úředních hodin. Ale před domem je velká dřevěná vývěska. Škoda, že z ní nic nevyčtu – už vím, jak se Laudrie vždycky musí cítit. Tady je to ještě umocněný tím, že kluci písmo luštěj delší dobu.

„V mém obchodě je stvůra, zabij ji a můžeš si vybrat cokoliv.” ––Heródion nebo Herpesyn (Randalf si nebyl jménem moc jistej)

„Ve vinici sídlí zde nestvůry. Za jejich zničení dám 50 drachem a čtyři dvanáctiny vinice.” –– Brachus

Další vypadala víc hezu, než dvě předchozí. Kdybych si chtěl něco z vývěsky půjčit, tak si půjčím tuhle, až tak moc hezu byla. Volným Pyromanínovým překladem na ní stálo: „Chrám Déii za přivedení Belidy zpět 100 drachem garantují 2 otázky u věštkyně.”

Laudrie nevypadala na dlouhou cestu, a tak jsme jí šli ustájit do krčmy, kde i zjistíme, kde jsou další místa našich zájmů.

Krčma stála nedaleko přístavu na poměrně klidném místě. Měla 3 zdi (na čtvrtou asi nezbyl rozpočet, neb místo ní byly jen nějaký liány a výhled na lodě) pomalované všelijakejma malbama. Jdeme dovnitř, kde je velice jednoduchej bar a pár míst k sezení. Laudria si hned k jednomu ze stolů sedne a kouká do zdi jako by vypustila duši – myslím, že budeme potřebovat kyblík. Obsluhuje tady fešná holka s hnědými vlnitými vlasy, mandlovýma očima. Přijde k nám s miskou s nasolenýma rybama v rukách.

„Ο Θεός να ευλογεί. Μπορώ να σε βοηθήσω με οποιονδήποτε τρόπο?,” spustí na Pyromanína a nás ostatní úplně ignoruje. Ten s ní začal konverzovat jako pán skoro bez přízvuku. Randalf se nám snaží jejich konverzaci překládat, ale jejich zběsilému konverzování moc nestíhá. Když borka zmíní něco o otrocích a podívá se na nás, cítím se trochu dotčeně. Kdybych uměl číst a druhej den si mohl o sobě na nástěnce počíst, tak bych jí ukázal, kdo je tady otrok… začínám si tady připadat jak v Kar-Mirintu.

Po krátké konverzaci mezi holkou a Pyromanínem, holka někam odběhla a vrátila se s velkým košem s jehněčím, hrozny, vínem a sýrem. To postupně vyložila před Pyromanína. Nám ostatním dala kus ryby se starším chlebem. Co tady kurva Pyromanín včera večer dělal?! No je mi to jedno, hlavně že se s náma o to jídlo podělil, i když by ho určitě zvládnul zbaštit úplně sám. Je sice malej, ale dokáže toho sníst víc než Laudrie – asi je ještě pořád ve vývinu.

Pyromanín ohrňoval nos nad jehněčím. Borka po jídle donesla mísu s vodou a plátky citronu. Už jsem se těšil na osvěžující nápoj, když v tom si do ní Pyromanín namočil, jak by sám řekl, pacinky.

„Το αρνί δεν άρεσε πολύ στον αφέντη μου,” řekl důležitě Randalf něco dívce. Asi nějakou sprosťárnu, protože borka byla najednou strašně rozpačitá. Pak se do konverzace zapojil i Pyromanín a borka někam odběhla. Po chvíli se vrátila s nějakou starší vetešnicí ověšenou korálkama a mušlema. No snad si Randalf neobjednal šlapku namísto desertu (ach, jak já bych si teď dal šokolate)..

Zatímco se ti tři bavili a Laudrie se nípala v jídle, krmil jsem Pana Kotě rybou.

Pyromanín vetešnici aka šlapce podal ruce. Ta se zdráhavě po všech dívala zatímco dívka vypadala ustaraně. Pak ukázala směrem k horám, pak někam do shluku domů. Když jsem od Randalfa pochytil jméno „Brachus”, došlo mi, že se asi ptají na cestu. Takže asi žádná šlapka. Po zmínce Brachuse, se vetešnice rozkecala jak Griselda po lahvi vína.

Od vetešnice tedy Randalf s Pyromanínem zjistili, kde co je. Laudrii v zelenobobulovém stavu nechali ustájenou u stolu v krčmě a sami se vydali za obchodníkem Heródionem.

Byl to malej domek s přistaveným obchodem. Při pohledu na krámek se zatlučenými okny, nám přejel mráz v zátylku. Kolem krámku se linul pach kouře. Jdeme do domu. Pyromanín do dveří místo ruky buší holí, asi si nechce zašpinit pacinky umyté v citronové vodě.

Otevírá nám starší pohublý pán v bílém. Pod jeho očima jsou vidět ohromný kruhy – je očividně dost utrápenej anebo ho doma bijou a on se to snaží popelem zamaskovat. Zve nás dovnitř, kde každýmu donese kalíšek a nalije nám ředěné sladké víno. Je teda pěkně hnusný, ale nahlas to neříkám – stejně by mi týpek nerozuměl.

Týpek Pyromanínovi s Randalfem sdělí, že nemá prachy, ale že leták z vývěsky platí, a že si z jeho smíšeného krámku můžeme pak odnést opravdu cokoliv. Obchodník byl delší dobu na moři, a když se vrátil, všude byl pach kouře a oheň, většina věcí v krámku byla poničená. Příšera měla zhruba 5 ocasů, 2 hlavy a cenila na něj zuby. Prý je to nějaký hlídač Kalosova paláce v podsvětí. No to nám ještě chybělo. Příšera odmítá obchod opustit a on každou noc musí poslouchat vytí.

Obchodník se specializuje na staré věci, hlavně knihy v kůži. Naposledy si prý přivezl černou tabulku s rytinou dvouhlavého psa – no a je to asi jasný, kde se tam pes vzal. Tu dal doprostřed obchodu. Předává Randalfovi kladivo – prý na odstranění prken ze dveří a oken a už už nás vyprovází zase ven z domu.

Venku se dobu dohadujeme, co se psem a hlavně tabulkou. Tabulka je nejspíš zdrojem psa, takže by stačilo jí nějak přenést. Co když ale rozpoutáme chaos ve vesnici? V horším případě bude psovi tabulka u zadele a může začít řádit ve městě.

No nejdřív musíme občíhnout situaci. Pyromanín tiše odendal 1 prkno z okna a nakouknul dovnitř. Zevnitř se vyvanul kouř. Uprostřed místnosti spinkaj 2 spící psí hlavy na tlapičkách. Pak Pyromanín beze slova někam odběhne. S Randalfem se mezitím dál dohadujeme, co se psem a tabulkou. 

Po zhruba deseti minutách se Pyromanín vrací s kostí v ruce. No snad si nechce se psem hrát. Mám mírné flashbacky na Anargaella a drawernu. Pyromanín strčí ruku s kostí do okna a spustí: „Pejsku, pejsánku.”

Pak ruku vytáhne a zase odběhne. Vrací se i s rybou, na kterou už pes začne reagovat a zvedat. Kouř se mu dere z jeho čtyř nozder: „Woof, woof”

Začne rozzlobeně drápat do země a přiskočí k oknu, skrz které se snaží prostrčit jednu z hlav s vyceněnýma zubama. Tlapama se snaží probourat zbylá prkna.

Tasím dýku zrovna když pes uvolní prkno a hlavu teď už prostrkuje z okna ven do ulice. Má černočerné oči a tlamu plnou zubů, z které vyšlehne oheň. S Pyromanínem jsme před tímhle ohněm oba uskočili včas před rychlou depilací. Pes ven nejde. Párkrát klapne čelistmi a zaleze zpátky dovnitř.

Pyromanín dovnitř vyvolává kamenného elementála. Slyšíme vrčení a štěkání, pak i světlo z plamene následované zvukem drápů skřípajících po kameni. Kameny dopadnou se žuchnutím na zem a je po elementálovi. Randalf se na mě promění – to jako fakt vypadám takhle nebo ta magie má svoje mouchy?

Rozebírám druhé okno a lezu dovnitř. Pes si mě nevšimnul, a tak se rozhlížím po tabulce. Uvnitř je opálený pult s kasou, opálené zdi a zkrátka všechno kromě psa je tady dost opálené – očividně vysněná dovolenková destinace. Uprostřed místnosti, kousek od pultu, jsou černé střepy a v zemi vyryté znaky.

„Tabulka už není,” špitám Pyromanínovi skrz okno.

„Tak vem aspoň ty zbytky,” dočkávám se odpovědi a hned mířím zpátky do místnosti.

Když začnu střepy po jednom sbírat, vidím záblesk Randalfových a Pyromanínových blesků. Asi chtejí odlákat psovu pozornost, než střepy posbírám.

Následuje salva několika dalších blesku a pesos kouše Pyromanína skrz okno do ramene. Seru na střepy, stejně jich je tu hromada a budou nám k hovnu. Zahazuju už nasbírané střepy a jdu pesosovi s dýkou do zad. Probodávám dýkou psovi bok a do druhého udeřím pěstí. Z rány po dýce se vyvalí kouř – ten pes by měl přestat s kouřením… Pes vztekle zavyje. Letí proti němu protoplasma, která ale dopadá před něj a vsakuje se do země. Znovu hledám výhodnou pozici a na psa letí další protoplasma se stejným efektem. Pes se otáčí do místnosti. Pyromanín využívá nepozornosti psa a střílí mu úspěšně do zad. Randalf znovu sesílá protoplasmu a na potřetí mu už dochází, že na psa asi nefunguje (anebo má špatněj den a neumí se trefit). Opět bodám psa zatímco mu dávám pěstí. Tohle kombo ani dvě psí hlavy nemají šanci predikovat a dýka se opět zarývá do jeho kůže. Pes vztekle zavyje a chrlí do okna další pilíř ohně. Randalf i Pyromanín stíhají uskočit jako ladné laňky.

Boj pokračuje. Pes má jednu tlamu rozšklebenou od Pyromanínova šípu, je všude dopálenej od blesků a v bocích má díry po dýce. Pod tlapkama má další pokusy seslání protoplasmy. Já se schovávám ve stínech a pes se mě snaží vyčenichat, když Pyromanín vyvolává dalšího, ještě většího kamenného elementála. Randy vrhá blesky. Z kožichu se už úplně kouří a já ze stínu bodám zezadu do už sotva stojícího pesose. První hlava se ohání vedle té mé, druhá se už ovšem trefuje a kouše mě do paže. Au. Elementál se dvakrát ohání do prázdna. Pyrmanín prostřeluje šíp skrz krk, když v tom se dovnitř vyřítí rozzuřená košiška Pan Kotě a začně škrábat pesose, kterej padá k zemi. Jeho tělo se mění v popel a znaky na podlaze pomalu mizí.

Rozebíráme zbylá prkna z oken a dveří a následně se rozhlížíme po krámu. Vše v něm je zničené až na pár ohořelých knížek. Tak je teda bereme jako naší platbu. A k našemu překvapení jsou napsány obecným písmem.

Dočítáme se o místních panteonu 13 bohů a že se lidé nemohou dohodnout který ze dvou nejvyšších je ten hlavní, dál taky něco o místních poměrech a tak.

Obchodník nám děkoval hrozně moc a dal nám i 3 drachmy.

Je čas na další úkol, za kterej už dostaneme skutečnou odměnu – vydáváme se za brachem Brachusem.

Dům Brachuse je větší oproti většině domů ve vesnici, je taky hodně zdobený a má modrá okna a dveře s mozaikou nad nimi. Přede dveřmi stojí křeslo a v něm zavalitější muž s vínem v ruce. To bude náš brach. Něco tluče do hlavy vyššímu muži v bílém.  Zavalitý muž má červený plášť – a to už z knížek víme značí, že se jedná o výše postaveného obchodníka (proto Pyromanín s inkvizitorským červeným pláštěm dostával dosud tolik pozornosti). Když přicházíme, poroučí Brachus druhému muži cosi a ten se následně vrací s dalším vínem.

Bracha Brachuse postihla ohromná katastrofa. Dle jeho slov vážený muž, vše si sám vybudoval, hrůza a děs. Jednoho se na JEHO vinici objevili stvůry, Kalosovo hrdo samo je muselo z podsvětí vyplivnout (no očividně se z vesnice stává nové podsvětí s takovým množstvím Kalosových stvůr). Byly obrovské a chlupaté (pořád mluvíme o stvůrách) a měly rohy. Bylo jich mnogo a všichni do jednoho šli po jeho nebohém životě. Sotva si zachránil svůj život. Jako odměnu nabízí 50 drachem a kus vinice.

Když Randalf poznamená, že se proslýchá o jeho dluzích, zakaboní se jen s tím, že všechen jeho majetek zůstal pochopitelně na NAŠÍ vinici. A nestvůry by přece nejedli drachmy.

Moc jeho nevinnosti nevěřím, a to mu nerozumím ani slovo a musím se spoléhat na Randalfův překlad.

Brachus se očividně moc nechce bavit s Randalfem, ale nakonec mu podává ruku. Pyromanín usmlouval větší podíl vinice na 1/2. No doufám, že vinice není zadlužená a my nezískáme akorát dluhy.

Brachus chce jako důkaz hlavy těch příšer. No tak snad se nezpopelní jako pesos.

I s golemem, který nás následuje od obchodu týraného pána, se vydáváme k vinici. Cesta trvá hodinu a půl a jedná se o obrovský lán vinic s velkým bílým domem na jejím konci. Proč sakra ten dům nemůžou stavět na jejím začátku. Ne všichni musí stavět všechno na nějakém konci. TO je konec..

Přicházíme k rozbité brance vedoucí k vinným révám. Buď půjdeme skrz ně anebo to obejdeme. Když jsme teď blíž, vidíme, že réva roste hodně divoce a plodí mnohem mnohem víc, než by měla. Vybavuje se nám pasáž o bohovi vína a otci satyrů. Pyromanín provádí průzkumný vzlet a v révě vidí pohyb. Takže jdeme radši okolo. Když jdeme kolem vinice, najednou mi něco smradlavého vrazí do hlavy. Nějaká kunda po mě hodila hovno! Co to kurva je, kde to jsme, že se tady hází hovnama?! Nasraně jsem ho vzal a hodil nazpátek. Ruku a hlavu jsem si pak otřel o rostoucí trávu.

Po dalších deseti minutách, kdy jsem byl ostražitější před dalším hovnovým náletem, slyšíme šustot a smích. PLESK! další hovno schytal do obličeje Randalf. Pyromanín radši šel v zákrytu elementála. Pokračujeme smradlavě a pomaleji a číháme na letící hovna. Pět minut žádné neletí a po dalších pěti přicházíme k domku na konci „hovnové” stezky.

Na první pohled je budova opuštěná, okenice plandají ve větru. Jedna celá stěna je prorostlá vinnou révou. Dveře do domu jsou otevřené a kousek od nich jsou dveře vedoucí dolu do sklepa. Nejdřív jdeme do vinice občíhnout drachmy. Interiér je velice luxusně zařízený, jen je spousta věcí rozbitých a všude roste vinná réva – vypadá to tady jako by tu několik let nikdo nebyl. Nábytek je roztrhanej, ale ne drápama, což jsme čekali spíš. Všude taky cítíme alkohol a na podlaze vidíme stopy několika kopyt – asi se tu zabydleli kozy squateři. Na zemi taky vidíme pár kapek zaschlé krve. Kusy vytahaného oblečení, jak se do nich někdo nebo něco snažilo narvat, občas natrženého nebo rozházeného na zemi.

Přicházíme ke schodům vedoucích do druhého patra a stoupáme po nich. Teď už bez elementála, kterého nechal Pyromanín ve vchodových dveřích s příkazem zabít vše, co bude chtít projít. No snad nepřijde zrovna pošťák nebo bratři Myrtóovi. Při stoupání do schodů elfská část družiny zaslechne cupitání. Ve druhém patře je malá chodbička a troje dveře. Všechny jsou pootevřené. Než se stihneme rozhodnout, že začneme těmi levými, tak se jedny z nich rozrazí. Před námi teď stojí 3 vysoké postavy s rohy, chlupatýma nohama s kopytama. V rukou drží obrovské vyřezávané hole. Jedna z nich dělá ramena, aby vypadala ještě vyšší. To vzhledem k mojí a Pyromanínově výšce není snad ani potřeba.

„Vypadněte, nebo vás rozsápeme,” promluví jedna z nich a druhá hned dodává, „Jó~ó, rozsápeme.”

Tihle zmrdi po mně hodili hovno! Byl jsem celej nastartovanej, že jsem zapomněl, že nemluvim jejich řečí a pustil jsem se do nich.

„Kterej z vás po mně hodil to hovno?!” začal jsem smrž nadávek a očividně hodiny heladštiny s Randym mi něco dali, protože satyrové mi rozuměli každičké slovo.

Satyrové pořád chtěli, ať vypadneme, ale v meziřeči jsme se dozvěděli, že Brachus jim dal vinici darem za, cituji: „Tohle všechno.”

Každý satyr má svůj les, kde žije. Brachus za satyry přišel s tím, že chce v místě jejich lesa postavit vinici, a že je nechá na vinici žít a pít vína kolik jen chtějí na oplátku. Jenže jednoho dne pak přišel s tím, že musej pryč bo moc chlastaj. „Jste chlupatá holata, jste mi na obtíž a vypadnite,” prý říkal.

No rozhodně jim věřím víc než Brachusovi.

Měsíc se s nima dohodoval a dával jim i holí. Satyra Petera zkusil i podříznout. Až teď jsme si všimli, že třetí ze satyrů vůbec nemluví a na krku má nepěknou jizvu po řezu čepelí.

Satyrové zvedají hole, aby nás z vinice vyhnali. Vytahuju svůj pytlík s kurde dobrým kořením, které jsem našel v rozbořeném kempu pouštních lidí a Jashíry. Satyrové začuchali a zvědavě se ptali, co to je. Tak jsem jim řekl, že se to dává do jídla a klidně i do vína, aby to bylo ještě lepšejší. Víno jim už došlo, takže musíme pro další do sklepa. Jelikož u vchodu hlídá zabíjackej elementál, jde s náma i Pyromanín. Když kolem elementála procházíme, satyr bouchne holí do země a kolem kotníku elementála se uvine náramek z révy – moc hezu. Ve sklepě smíchám víno s trochou voňavého koření. Satyr se napije, oči se mu rozzáří začne poskakovat na místě a ocáskem mrcasí ze strany na stranu. Pak rychle vyběhne ze sklepa jako hovno letící z vinice. No.. tak si ve sklepě půjčuju lahev vína, než se vydáváme za ním. V domě už šmakujou víno všichni satyři. Ten hlavní z nich vytahuje píšťalu a jede se satyří párty ve sklepě pozdě do noci.

Jako satyři fakt uměj kalit. Solidně jsme se všichni zlili jak hovada, hodně se zpívalo a tancovalo. A až teď, když satyrové začali hopsat kolem mně, začalo znepokojovat, že na sobě nemají kalhoty.. div mě jeden z nich neplesknul po tváři – to by byla jiná párková párty.

Během párty si taky jeden ze satyrů odepnul náhrdelník a dal mi ho kolem krku – od něj by se měl Randalf učit.