Ráno se vracím do pokoje ještě předtím, než se vzbudí ostatní. Za chvíli do pokoje vchází i Randalf s Laudrií, kteří nám až moc pozitivně přejou dobrý ráno. Kdybyste spali na střeše, tak vám tak dobrý nepřijde. A vůbec, jak to že vůbec nemaj kocovinu?! Kdybychom měli platit to víno, co oni dva za včerejšek vypili, tak se vůbec nedoplatíme.

Laudrie nechce jít makat, chce si jen povídat s Erifé, její přítelkyní. S Pyromanínem protočíme oči.

U snídaně, které se paní Erifé kvůli povinnostem, nemohla zúčastnit, přesvědčíme Laudrii, ať jde taky makat na vinici. Nikitas nám při odchodu předá balíčky s obědem a dá nám nástroje na vinnou révu.

Paní Erifé nám minulou noc říkala o jeskyni nad vinicemi, odkud monstra údajně přicházejí. Neříkala ale vyloženě, ať tam chodíme. Chce jen, ať obstaráme vinici a zabijeme všechno, co bude chtít zabít nás.

Každopádně jsme právě v jeskyni pokryté pavučinami. Pyromanín vyvolává ohnivého elementála a Šutříka. Plamínek pálí pavučiny zatímco prosvětluje temnou jeskyni. Držíme se vlevo, když se Pyromanín v jedné z místností zděšeně podívá nahoru. Z vrchu na nás letí pavučina, ale všichni se vyhneme. Ze stropu se nás spouští obří pavouk a kusadlama se zakousává do Randalfa. Střílím a řvu na Šutříka, ať tu ohavnost rozhodně nepouští ke mně. Ten je ovšem další pavučinou přichycenej ke stěně. Plamínek pavouka zapálí a ten exploduje. Kolem mě proletí kus pavoučí nohy. Začínám se trochu třást, ale na strach není čas, protože se k nám řítí další obří pavouk. Plamínek stejným způsobem zabije další dva.

V jeskyni pak nacházíme paní pavoukovou, která má pod sebou obří kokon. Tak k tomu mě nikdo nedostane. Držím se hooooodně zpátky. Kolem mega pavouka jsou dva obří pavouci. Dneska nejdu spát, protože o tomhle se mi bude kurva zdát, jestli přežijeme. Randalf vrhá na pavouky mrazivou střelu. Teď už dva plamínci útočí do těch menších obřích a jeden z nich fufne a zase se rozprskne. To jsou ale dramatický pavouci, taky se nemůžou jen svalit mrtvý na zem. Mega pavoučice s kokonem útočí na plamínky a ty slaběji proplanou. Asi je to bolelo. U nich se to těžko pozná. Pyromanín vyvolává dalšího plamínka, protože pan šutřík už je zase připavučinovanej i s Laudrií ke stěně. Nový plamínek obšlehne Laudrii, aby jí zbavil pavučin. Běhám ve vedlejší místnosti, abych našel místo v bezpečné vzdálenosti, kam nelétají nohy vybuchujících pavouků. Apík sesílá štíty zatímco jeho páníček zápolí s pavučinou, která ho přichytila ke stěně jeskyně. Začně něco mumlat.

Po chvíli se Randalf mění na Laudrii a ze změny velikosti pavučina povolí. A jako Laudalf útočí s pravou Laudrií na Mega Pavoučici.

Boj trvá dlouho, obě Laudrie bodají do kokonu zatímco já s Pyromanínem po pavoučici střílíme. Šutřík po době máchání rukama do vzduchu konečně třefuje pavoučí nožičku až jí rozdrcuje. Laudalf kouzlem zapálí svou čepel meče a pavoučici začíná i opalovat. Jestli to chce pak sežrat, tak ať si nemyslí, že to dám do pusy.

Pavoučice se v jednu chvíli vrhá na Laudrii tak mocně, že se jí začnou klepat nohy a všichni se divíme, že ještě stojí. Pyromanín se přesouvá za velkou prdel pavouka a holí jí podráží nohy. Pavoučice je na zemi a můj šíp jí prolétá okem a ona se přestává hýbat.

Pyromanín hnedka začíná do mega pavoučice řezat a něco z ní si dává do tašky. Je čas bojovat se svým strachem. Natáhnu ruku a blížím se k nehybnému tělu. „Je mrtvá… je mrtvá… je mrtvá…” uklidňuju se, zatímco se k ní blížím. Najednou ale ta pitcha pohne nohou, nejspíš posmrtně, a já vyjeknu jak malá holka. Laudrie, která zrovna prohlíží mrtvoly u jedné z děr se zasměje a svalí se k zemi. Aha, adrenalin už vyprchal, utrousí Randalf.

Já už jsem konečně u pavoučice a koukám jí do očních důlků, ze kterých Pyromanín už vypreparoval očička. Přejede mi mráz po zádech. Dotýkám se jejího chlupatého těla a koukám jí na kusadla. Žádné známky po jedu. Pyromanín uřezává pavoukovi kusadlo a začne mi s ním mávat před obličejem a směje se, že po mně něco leze. Debil.

Na ruce, v místech, kde se má ruka dotkla pavouka, mě začne hrozně moc svědit.

Jdeme prohledat mrtvoly u Laudrie. Jsou tři, ne zas tak starý. I tak jsou ale těla starší ženy, muže a chlapce úplně vysušený. Zatímco Randalf s Pyromanínem prohledávají kapsy, mně dochází, že to jsou lidé z jednoho z obrazů ve vile. Přemýšlím, jestli to můžu před Randalfem říct nahlas. Očividně je pod nějakým vlivem Erifé. Během hlazení pavouka, jsem šeptem Pyromanínovi řekl, vše o Erifé a Kalosově nevěstě a shodli jsme se na tom, že minimálně Laudrie je pod nějakým jejím vlivem.

Podíval jsem se teď na Pyromanína s pohledem, jestli můžu mluvit před Randalfem. Ten pokynul. Řeknul jsem jim tedy téměř vše – přece jen před Randalfem ještě nechci říkat věci, které za žádných okolností nemůže Erifé vědět, že víme. Dohodli jsme se, že nebudeme říkat, že jsme byli v jeskyni.

Šutřík bere Laudrii a pár částí pavouků, které cestou k vile rozmisťuje po vinici, jako naše alibi, že boj nebyl v jeskyni.

Ve vile se Nikitas diví, že máme hotovo nějak rychle. Dáváme Laudrii na postel. Na uskutečnění plánu s Pyromanínem potřebujeme mléko a vejce na lektvar slizulín nebo jak říkal, že se jmenuje. Jdu tedy za Nikitasem do kuchyně, že potřebujeme vodu pro Laudrii, abychom ji umyli a nechytla infekci. Zase bez emocí se ptá, jestli to počká, zatímco krájí mrkev. Ne vole, potřebuju abys vypadnul a já si vzal mlíko a vejce na palačinky. Nikitas ne moc nadšeně odchází pro vodu. Je mi celkem divný, že nám nechtěl říct, kde brát vodu, ale teď se nám to hodí. Hledám v kuchyni vejce a mlíko a nacházím. S úlovkem se pak vracím k Laudrii, kterou už Randalf a Pyromanín (ten se svěšeným zrakem) svlékají Laudrii. Po chvíli přichází Nikitas s horkou vodou, kterou vlévá do vany. Házíme tam Laudrii a Nikitas jí začne beze slov umývat.

„Tohle asi zvládneme sami, můžeš se vrátit ke svojí práci, ať tě nezdržujeme,” zbavuju se Nikitase.

Randalf pak myje Laudrii zatímco já s Pyromanínem procházíme pokoj. Nic extra jsme nenašli. Pokoj patřil nějaké starší ženě – nejspíš té z obrazu. Jdu Pyromanínovi obraz ukázat a dochází nám, že poslední z obrazu je mladej Nikitas. Takže je nejspíš taky pod vlivem Erifé.

Během prohledávání pokoje jsem našel i nějaké líčení, a tak jsem z nudy nalíčil Laudrii. A povedlo se mi to náramně, vypadá skoro jak ta pěkná od Grindely pavího očka.

Pyromanín utrousí, že je ve vile ještě více magické energie. To není dobrý. Během tohohle se před náma najednou Randalf svlíknul do naha a s nahym zadkem vlezl do špinavý vody po Laudrii. Chytil hubku a začal si drhnout záda, jako by nic. Ten se očividně nestydí.

Jelikož je Nikitas zaneprázdněn prací v kuchyni a Erifé je bůh ví kde, jdu odemykat zamčené pokoje a do některých rychle nakouknu. Nic extra v nich není, jsou to jen obyčejné pokoje pro hosty s pár drachmami v truhlici u postele. Jeden z pokojů ale obsahuje sochy bohů. Všechny jsou povalené a poničené a podle prachu je někdo takhle zdemoloval celkem nedávno. Dávám si dvě a dvě dohromady a vzhledem k počtu nových soch Kalose po domě, jsem si téměř jist, že Erifé je nevěsta Kalosova. S Pyromanínem musíme v noci něco udělat než nás ovládne všechny.

Před večeří, ještě rychle běžím na vinici něco rychle sklidit. Dost to flákám a jen na vrch koše dávám hezky sklizené hrozny. Jdu se pak do baráku zeptat Nikitase, kam to víno máme dávat, aby mě s ním viděl.

Během večeře se dozvíme, že paní Erifé se neúčastní ani večeře. Z jídla si uďobnu jen párkrát, před Nikitasem zahraju, že mi není dobře a omlouvám se. Jdu zpátky do pokoje a čekám, až půjde spát i Nikitas.

Když už chci pomalu vyrazit na průzkum domu, zvedne se Pyromanín z postele ještě předtím, než ho probudím, a někam odchází. Jdu za ním. Míří na vinici, bere si nástroje, vyvolává elementály a začíná pracovat. Co to kurva dělá?! Jdu k němu. Mele jen o tom, že paní Erifé, chce ať se staráme o vinici, a tak to dělá.

A je to v řiti, Pyromanín už je taky pod vlivem.

Původně jsem chtěl prohledat barák jen s ním bez Randalfa, o kterym pořád nevím, jestli je nebo není pod vlivem… Erifé, ale teď nemám na výběr. Kór když narážím na dveře, které ani po odemčení nejdou otevřít. Budím ho tedy, jestli umí otevírat magicky zamčené dveře. Chvíli mudrochuje, jde se na dveře podívat, ale nevypadá to, že by věděl, jak je otevřít. Jdu zatím prohledávat zbytek místností. Narážím na knihovnu, je v ní spousta knih, a tak jdu pro Randalfa, jestli jí nechce prohledat se mnou. Jdeme. Na stolku vidím nějaké útržky, ze kterých se dozvídám o paní Erifé dost zajímavé věci, co je zač. Tohle rozhodně nesmí vědět, že vím. Papíry spálím dřív, než je může Randalf přečíst. V knihách bylo jen účetnictví, nic zajímavého.

Jdeme tedy s Randalfem do další místnosti. Jedná se o brutálně nepořádnou pracovnu. Na gaučíku vidíme další papíry, a tak jdeme k nim. Randalf mi začne sdělovat, co je na těch jeho. Kdyby byl pod vlivem, tak mi takové zásadní informace, že Erifé je Maenáda, a že dokud si myslí, že je nesmrtelná, nebo že jí Kalos nezatratil, tak nesmrtelná skutečně je, neřekl. Jsem si teda dost jistý, že je bezpečné mu říkat vše. Ukazuju mu tedy útržky, co jsem našel já taky stručně, co bylo na útržcích z knihovny.

V poslední místnosti nacházíme obrovskou sochu Kalose. Nic zajímavého na ní ale až tak není, a tak jdeme spát.

Jdu se podívat na Pyromanína na vinici. Cestou zkouším použít kartu kněžky na přání lektvaru, který zbaví vlivu Erifé. V rukách se mi objeví lektvar.

Pyromanín už spí na trávníku. Chci ho vzbudit, ať jde do postele, ale elementálové nevypadají, že by mě k němu chtěli pustit. Jeho boj, ať si teda spí venku na trávě. A jdu taky spát.

Probouzím se v tmavé jeskyni s Pyromanínem a Randalfem po boku. Nechápeme, co se děje. Pyromanín se pořád chová divně, a tak mu říkám, že jsme se o paní Erifé dozvěděli hodně divný věci, a že se na to musí napít. Podávám mu satyří víno střelený lektvarem. Očividně zabral, a tak mu s Randalfem říkáme, co jsme v domě našli. Najednou se v jeskyni objeví modré světlo a my slyšíme blížící se kroky.

Před námi se objevuje minotaurus a rozbíhá se na nás. Pyromanín kříkne, ať nestojíme u sebe, a tak se já a on rozbíháme na opačnou stranu. Randalf stojí na místě a minotaurus ho sejmul. Následně se Randalf teleportoval kus dál a mino se rozeběhl za mnou. Jeho roh mi prošel skrz rameno a zvednul mě do vzduchu. Padám z výšky, ale stále stojím.  Randalf po něm střílí mrazivou střelu, Pyromanín vyvolává vzdušného elementála, který se mění na vír a obklopuje velkého býka. Následně vyvolává šutříka.

Všichni do minotaura útočíme. Já následně z obraných důvodů měním luk za dýku a jdu mu do zad. Rozbíhám se, vyskakuju a dýku mu zabodávám do jeho svalnatého těla. Padá na kolena a následně k zemi. Země pod námi se začíná otřásat a my se budíme v posteli. Díra po rohu minotaura je ale pořád v mém rameni, a tak si ji obvazuji, abych nevykrvácel.

S Randalfem jsme se vydali na snídani doufajíc, že tam bude i Pyromanín. Nebyl. U stolu seděla jen Erifé a kolem se, bez života jako vždy, ochomýtal Nikitas.

„Nesmíme hlavně nic jíst ani pít,” přemítal jsem si v hlavě, zatímco jsem koukal na Randalfa laškujícího s Erifé, jak se cpe ovocem.

Rychle jsem nabral nějaké jídlo na talíř a omluvil jsem se s tím, že to donesu Pyromanínovi, kterej si přivstal k práci. Nikitas se mě snažil přesvědčit, že jíst se má u stolu, a že pan Pyromanín má přijít. Vystřelil jsem z jídelny jako střela dřív, než mi mohli zabránit k úprku.

Venku jsem našel Pyromanína na kolenou u jedné z rostlin vinné révy. Nabídnul jsem mu snídani. Prvně jsem mu ale nabídl víno s namíchaným lektvarem odčarování mysli, který jsem ráno našel u sebe, jako bych ho večer nepoužil. Asi to byl skutečně jen sen, ale co ta díra v rameni? Snad tady seženu někoho, kdo není kněžka a dokáže mi jí vyléčit. Díra v rameni moc sexy nejni.

Jakmile Pyromanín vypil džbán, hned jsem podle pár nadávek na Erifé poznal, že je vlivu zbaven. Nemáme čas. Musíme se Erifé zbavit dřív, než nás donutí zase něco sníst nebo nás ovládnout jinak.

Mezitím k nám přichází i Randalf a my vymýšlíme plán. Budeme dělat, že pracujeme na vinici a mezitím vyrobíme lektvary a svitky, které nám pomohou uskutečnit náš plán. Lektvar Slizulín si zatím necháváme jako plán B. Vyrobit svitky teleportace a metamorfózy bude jistější.

Vymysleli jsme to totiž následovně. Randalf, nebo jeho svitek, který vyrobíme pro případ, že by zase upadl pod vliv Erifé, nás teleportuje v metamorfóze na výjev sochy Kalose a jeho pekelného psa, do pokoje Erifé. Začaruje na mě předtím ještě temnotu, aby byl můj nástup ještě víc popiči. A já s mejma přesvědčovacíma schopnostma jí přesvědčím, že jí Kalos nepotřebuje a zavrhnul ji. Jako mám fakt nasráno v kalhotách. Posrat se může fakt všechno a moje prdel je to nejmenší.

Zatímco tedy já, elementálové a Randalf pracujeme na vinici, zalezl si Pyromanín do jedné z budov u vinice a začal kuchtit.

Během jeho kuchtění vidím od vily přicházet Nikitase. Hlasitě ho oslovím, aby Pyromanín věděl, že se někdo blíží. Po chvilce vyběhne z budovy a dělá, že dělá na vinici.

Nikitas nám přinesl oběd, na což mu říkám, že si nemusel dělat starost, že bychom si došli sami. Naléhá na mě, že musím maso ochutnat, dokud je ještě teplé. Dívám se na jídlo, na mé špinavé ruce, zpět na jídlo a doufám, že mu to docvakne a odejde. Neodešel. Co hůř, zeptal se jestli chci nakrmit. Ty vole Niki, jasně že chci, ale ne teď a ne před těmahle dvěma a už vůbec ne jídlem, co mě může ovlivnit hlavu. Umývám si teda ruce a dávám si kus masa do pusy. Dělám, že koušu. Nikitas se na mě podezíravě dívá a poukazuje na to, že to maso není tak tuhý. Snažím se ho přesvědčit o opaku, i když vím, že to je totální blbost. Jsem v koncích, poznal, že to jen předstírám.

„Keiju, pojď mi pomoct s tím košem, já ho plnej neusenu,” zachrání mě nakonec Pyromanín. Rychle si naberu ještě další sousto do pusy, aby to nevypadalo až moc jako úprk a odbíhám za Pyromanínem, zatímco jídlo plivu do dlaně a následně jej zahrabávám do ďolíku v zemi.

Nikitas to konečně pochopil, jídlo postavil na lavičku opodál a ochází. 

Po chvíli se ptám, kde je vlastně Laudrie, a jestli bychom jí neměli zkontrolovat. Randalf jde za ní. Po chvíli se ale vrací s tím, že v domě nikde není. K dokončení poslední svitků ještě potřebujeme papír a vosk. Jdu tedy do baráku, kde se ptám Nikitase, jestli neviděl Laudrii. Neviděl. Nečekaně. Využívám tedy příležitost a procházím se po domě a křičím jméno Laudrie. Mezitím v pracovně beru papír a vosk. S úlovkem se vracím zpátky na vinici, kde Pyromanín s Randalfem vyrobí magické svitky.

Je to tady. Jdeme vykonat náš plán už dneska. Pyromanín na dům, na místa, kde je pokoj Erifé, rozmisťuje dva manafiltry, aby si myslela, že její moc slábne, jak budou odčerpávat mag. energii z okolí.

Pyromanín vyvolává 4 kamenné malé elementály a podává mi prsten blesku s tím, že kdybych potřeboval předvést sílu Kalose. Pche, ty dědo, cos prcal moji mrtvolnou mámu, teď uvidíš, jak „nemám žádnou magii”!

Pomocí svitků se měním v Kalose a Pyromanín v pekelného psa. Randalf mezitím sesílá temnotu a následně nás teleportuje dovnitř. Jakmile jsme uvnitř cítíme, jak se země otřásá. Šutříčíčci začali dělat malé zemětřesení. Máme zhruba minutu zorientovat se v místnosti, než temnota zmizí a Erifé nás uvidí. Místnost je prorostlá divokými rostlinami s ovocem. Jsou tu taky čtyři sochy Kalose v různých pozách.. ehm, se mnou vlastně pět, ale já jsem ta nejhezčí. Několik mrtvých těl v různých fázích rozkladu. A hlavně je tady Erifé, která na nás kouká úplně zmateně a za ní je oltář, na kterém leží spoře oděná Laudrie, pořád zmalovaná jak nejhezčí šlapka a má jakýsi věnec s trny na hlavě. Po čele jí teče čůrek krve. Pohledem je úplně mimo.

Když vidím, že se temnota rozplývá, vrhám čtyři blesky na všechny sochy Kalose, co nejsou já a ty se roztříští do všech stran.

„Velice jsi mě zklamala, maenádo jménem Erifé,” řeknu co nejhlubším hlasem dokážu.

Erifé se na mě dívá toužebně a zároveň zmateně. Nemůže uvěřit, že vidí Kalose. Anebo si myslí, co to ten malej elf kurva zkouší. Těžko říct, ale show must go on.

„Hledání schránky ti trvalo moc dlouho a já tě už nepotřebuji.”

Erifé nechápe a ptá se, co udělala špatně, že je oddaná, že schránku hledá už několikset let, a že ji už skoro má.

Piči, vole ženská, Kalos tě nechce, tak prosím umři.

„Myslíš si, že jsi jediná maenáda, co se mě snažila přivést zpátky? Maenáda Petra byla úspěšnější než ty a schránku mi našla a přivedla mě zpět,” pokračuju.

„Petra? Kdo je Petra? Já jsem poslední maenáda, ostatní umřeli. Já ti zůstala věrná, měli jsme spolu chodit po tomto světě a truchlit s vdovami,” dostává ze sebe Erifé a její podoba začíná jakoby problikávat z krásné ženy a její pravé podoby maenády s obříma drápama.

Ok s Petrou jsem to moc netrefil, ale jak říkal Krysák: „Když ti přijdou na lež, lži dál, dokud tomu neuvěří,” a tak pokračuju.

„Petra také přežila a schránku mi našla, ona uspěla a tys selhala. Už tě nepotřebuji, velice jsi mě zklamala.”

Maenáda Erifé zuřivě zakřičí, až by z toho jednomu praskly bubínky.

„Ale já už jí mám, já jí našla, já jsem ti byla vždycky věrná! Pojď, pojď se ukázat,” rozkřikne a i já cítím nával magické energie všude kolem. Hned jak to dořekne se do místnosti doteleportuje Randalf, kterej je očividně zase omámenej a už jen stojí na místě. Kurva je to v pitchi, musim jednat hodně rychle. Pyropes mezitím kontroluje stav Laudrie a všema třema jazykama jí olizuje.

„Řekni mi, že tahle schránka, co jsem ti našla je k ničemu, řekni to ty sám, nebo tomu neuvěřím.”

Bitch, please, řekl jsem ti to už aspoň třikrát.

„Tohle? Téhle vyzáblině říkáš schránka hodná mé duše? Podívej se mi do očí, trvalo ti to tak dlouho, že mi pozřel další kus mé neúplné duše. PODÍVEJ SE!” zařvu na ní, a nakloním se pár centimetrů od jejích očí, a doufám, že v nich uvidí vliv Tříokého.

V očích maenády se rozlil neskutečnej smutek a sklamání ze sebe sama, vydala ten nejsmutnější vzlyk, co si jde vůbec představit. V tuhle chvíli už byla plně ve své maenádí podobě. Klečela na kolenou, slzy se jí řinuly z jejích nelidských očí a slzy velké jako kuličky hrachu dopadaly na zem, kde se roztříštily na nespočet kousků jako rozbité zrcadlo padající z nebeské výšky. Natáhla svou, rozervala sobě sama trup, ze kterého drápy silou vyrvala vlastní, stále ještě bijící srdce.

To po chvíli přestalo bít a její tělo se sesunulo k zemi mezi slzy. Maenáda padla vlastní rukou.

,,Aspoň k něčemu jsi byla,” neodpustil jsem si poznámku.

Odněkud se vynořil Pan Kotě a šel rovnou ke mně, kde na mě, v mé Kalosí podobě, nevěřícně koukal.

,,To čumíš, co?” reagoval jsem na jeho pohled posměšně. Místo odpovědi mě kousnul do lýtka, kde zůstal zakousnutej, takže jsem ho bolestí odkopnul.

Nojo starej (ne)dobrej Pan Kotě.

Pyromanín ještě v pekelnopsí formě doběhl k zohavenému tělu a zvedl zadní tlapu, když v tom se proměnil zpět v půlčíka. Pár sekund na to jsem se přeměnil i já.

Laudrie s Randalfem už začínali přicházet zpátky k sobě.

Sehnul jsem se k tělu, chvíli si prohlížel, jestli ještě nejeví sebemenší náznaky života.

,,Vyrvaný srdce nebo ne, radši bych jí rozdrtil na prach,” a tělo jsem začal táhnout směrem k oknu, které Pyromanín mezitím otevřel.

Tělo jsme vyhodili ven. Skupinka Šutříků do něj začala mlátit pěstmi, dupad po něm, až z poslední (ne)smrtelné maenády Erifé zbyla jen kašovitá louže na prach rozdrcenými kostmi.

Tohle teda uklízet nebudu, ať si Laudrie bude říkat o úklidu po rituálech, co jen chce.

Randalf se vydal zkontrolovat stav Nikitase. Podle všeho bude mít nejspíš brutální depku ze smrti příbuzných a jeho zneužívání, ať už končilo u složení nebo u čehokoliv horšího.

Myslím, že už nebude ve stavu, kdy by mě chtěl nakrmit…