1. Khusuba – Chudý
Dnes jsme vstali hodně brzo, abychom se dostavili k paní Bartodil včas. Ta ženská je mazanější než já. Do domu Barraka nás dostala jakožto služebnictvo na jeho narozeninové oslavě, takže za nás ještě dostane zaplaceno! To abych těch příborů ukradl víc, než mám v plánu…
Vyfasovali jsme nějaké služebnické hadry, do kterých šlo naštěstí propašovat aspoň jeden můj nůž, a vydali jsme se do přístavu na služebnický vor. Během navorování mi padla do oka dívka, která přiběhla na poslední chvíli. Něco mi říkalo, že by to mohla být nindža holka, ale nebyl jsem si úplně jistej, a tak jsem se nenápadně zeptal Pyromanína. Myslel jsem, že zrovna on by si jí mohl pamatovat… Možná jsem to měl ale zkusit s Laudrií anebo klidně i Randalfem. Pyromanín totiž hnedka začal řvát na celej přístav něco o tom, že to je ta děva z večera… Tolik k nenápadnému zapadnutí mezi ostatní služebnictvo. Dívku to vyloženě nasralo, že se pokusila Pyromanína sestrčit z voru. Dvojí škoda – nepovedlo se jí to a ani jsem u sebe neměl mýdlo, aby si ve vodě náš pulčík rovnou vymydlil svojí nevymáchanou papulu.
Naštěstí nás nevyvořili a dojeli jsme do domu Bar Barraka. Tady naši skupinu rozdělili na 3 skupiny: 2 šikovní do kuchyně – to jsem já s Pyromanínem, 1 silnej na nošení soch a stolů – to byla Laudria, a 1 Randalf.
V kuchyni to Pyromanínovi vůbec nešlo, brambory krájel každou jinak, a dokonce připálil i omáčku. No na to, jak mu to jde s těma jeho alchymistickejma sarapetičkama, je na vaření úplně levej. Pokud se k nim tedy přidám a budeme na cestách, tak od něj si jídlo asi brát nebudu. Celkově mi připadal nějakej nasranej, vůbec nepochopil, jakou jsme dostali příležitost! Běžně musím nože nenápadně schovávat do rukávu, aby mě nikdo neviděl a tady mi dávají kvalitní ostré nože rovnou do ruky! Představte si kolik nožů jsme mohli mít, kdyby nebyl takovej kakabus. Byl tak špatněj, že ho dokonce paň máma vyhnala z kuchyně.
Téhle příležitosti jsem se chytil a čapnul spálenou omáčku s tím, že jí jdu radši vylejt. Dostal jsem se tak z kuchyně a začal vymýšlet, jak a kde sehnat Barrakův život. Už předtím jsem zkoušel dostat nějaký informace od paň mámy, ale ta ví o umění míň než Laudria o stolování. Musel jsem proto zapadnout mezi hosty, kteří na oslavu teprve dorazí. Začal jsem tedy shánět materiál. Jelikož tady každej něco někam přenášel, nebylo vůbec divný, když jsem tu sebral ubrus, tu provaz ze závěsu. Dost mi taky pomohl pronikavý hlas Pyromanína, kterej dostal za trest, za mizernou práci v kuchyni, obsluhovat latrínu. Jeho: „Jdete srát? Chcete srát? Já vás tam musím kontrolovat při sraní,” odvádělo pozornost víc než dost.
Nechci se jako nijak chvástat, ale upíchnul jsem si popiči garderóbu, že by se za ní nemusel stydět žádnej noblesa. Jen jsem jaksi omylem vytvořil dámskou verzi. No ale co, ten ubrus mi jde krásně k očím a když si pak seženu i nějakej závoj, tak se dostanu třeba i do dámských lázní. Důvod proč bych šel do lázní oblečenej vymyslim potom.
Když jsem se ochomejtnul zpátky v kuchyni, aby mě paň máma občas viděla, že dělám, zjistil jsem zásadní věc. Ve sklepě je trezor, ze kterýho se má vynést obraz Mony Blízy, kterej bude hřebem večera. Naštěstí můj um v krájení brambor na paň mámu zapůsobil, a když bědovala, že nosiči, co ho měli přinést někam zmizeli, tak mě hravě svolila jako náhradu. Ne že by měla moc na výběr z těch pohuňků, co tady dělali – a to jsou za to ještě placený! Já tu jsem víceméně za příbory a makám minimálně za 3. Běžel jsem teda sehnat ostatní, aby mi s obrazem pomohli.
Sracího asistenta Pyromanína jsem sehnal hned a ani vyčnívající Laudrii nebylo těžký najít. Po Randalfovi ovšem nebyla ani stopa. Tlačil nás čas, a tak jsme šli bez něj. Od paň mámy jsme dostali univerzální klíč, kterej nahradí 7 klíčů k trezoru – no neříkejte mi, že si o vykradení trezoru říkaj, když namísto 7 klíčů stačí 1.
Do trezoru nás pustila samotné – bezpečnost nade vše… Rychle jsem v seznamu začal hledat dílo s názvem „Život”, ale bylo jich tam tolik, že jsem nevěděl kterej z nich to může bejt. Navíc byly všechny ohromné, takže bychom s nima neproklouzli ani s Randalfovými kouzli – a ten byl stejně všeotec ví kde.
Zatímco jsem hledal v katalogu, Pyromanín s Laudrií prozkoumávali zdobené, vyřezávané dveře na konci trezoru. Byla na nich vyřezaná sfinga a ta se kurde hejbala! Začarovaný dveře, to je konečně nějaký zabezpečení. Borka se na dveřích asi nudila, a tak nás pustila za hádanku dovnitř.
„Když mě máš, chceš mě sdílet, když mě sdílíš, už mě nemáš.”
Jelikož mám tajemství rád, hlavně teda ta cizí, hned jsem věděl a dostali jsme se dál. Ta sviňa míšená nás vevnitř ale zavřela a vypustila na nás nějaký plyny. Těma prdama jsme se asi sjeli nebo nevim, ale najednou jsme měli naše zbraně a všecko. Sfinga se pak zhmotnila z písku a pokusila se nás zabít. ROZHODNĚ JSEM TAM SKORO NEZAŘVAL! Byl jsem jenom to… no… unavenej… jo unavenej a proto jsem si lehnul, abych si odpočinul. Jo! Přesně tak to rozhodně bylo.
V truhličce jsme pak našli jakousi smlouvu o životě pana Barraka. To bylo ono! Společně s písečnou sfingou nám však zmizelo naše vybavení a měli jsme zas pohuňkovský šaty… a ty neměly kapsy. Bejt to včera, tak nemáme smlouvu kam dát, ale dneska jsem si vzal spoďáry, takže jsem smlouvu schoval do nich.
Když jsme vyšli z trezoru byla paň máma rozprclá na schodech v mdlobách. A ne nepřihnula si trpaslovice a neodpočívala. Někdo jí majznul po hlavě. A ten někdo byla naše nindža holka. Chtěla po nás vědět, co jsme našli. Nejsem debil, abych jí to vyklopil, a tak nás na truc pořezala. Věděl jsem, že se nechce tahat s našima mrtvolama a nepodřeže nás, tak jsem před její dýkou ani neuhnul. Ještě by se rozbrečela a na to dneska už fakt nemám. Jelikož si s sebou ale odnesla i univerzální klíč, tak se hned svolali stráže a to bylo znamení zmizet co nejdřív, než se podívaj, co schovávám v kalhotách.
Při navorování jsme hledali Randalfa, ale nikde nebyl. Vůbec teď nevíme, kde teď je. Jestli vymyslel nějakej ultra tajnej nindža plán a zůstal někde schovanej u Bar Barraka. Kdo ví, každopádně to je teď jeho problém.
2. Khusuba – Pozehnaný
V noci jsme se moc nevyspali. Jed z dýky nindža holky nám totiž dopřál solidní halušky, a nemyslím tím ty příjemné. Ta čuba jí měla vymáchanou v nějaký čarovný vodě, díky který viděla, co jsme minulý den zažili. Poznámka: jednu jí vrazit za to, že jsem znova zažil skoro umření – i když to teda byla jakoby haluška v halušce!
Když jsme naše sny probírali, došlo mi, že teď ví, kde máme Barrakův život. A CO VÍC, VIDĚLA KAM HO DÁVÁM A URČITĚ TAK VIDĚLA MÝHO FIMFULÍNA!!! Poznámka 2: vrazit jí další za to, že je taková nestyda. Potřebovali jsme tedy zásilku paní Aryshe předat.
Randalf, kterej se vyloupnul z ničeho nic od Rure – ti dva spolu určitě nehráli karty, to vám teda povím – přišel s celkem dobrou myšlenkou. Mocný Magus, ne Randalf, by mohl kontakt uskutečnit, jakožto člen Rady. Vydali jsme se teda za ním, i s životem v mých gatích.
U Maguse jsme zjistili, že Quadir je kromě výborného mága i dobrým obchodníkem. Domluvil nám kontakt s paní Aryshou za 10 jedových žláz ze štírů, než je seženeme nechá si náš kopesh v zástavě. A když už jsme u kopeshe, podal nám k němu dost zajímavé informace. Náš kopesh není jen tak obyčejný kopesh, ale kopesh rituální, díky kterému můžeme mluvit s již mrtvými – ale ne moc mrtvými.
Se strachem o obsah mých kalhot jsme se rozhodli, že se zavřeme u dědka. Pomohl jsem mu proto s restaurováním róby z chrámu zatímco Pyromanín něco kuchtil a Laudria s Randalfem odešli do kasáren na cvičiště.
3. Khusuba – Postní
Ráno jsme si museli přivstat, protože sraz s paní Aryshkou byl už v 7 v docích. Se životem v kalhotách jsme se tam tedy rychlým krokem vydali.
V docích jsme lehko našli její loď a hned nás k ní pustili. Měla na sobě opět závoj. Když teď nad tím přemejšlím, tak ho měla i posledně, třeba je strašně škaredá, a tak se musí shovávat. Řekli jsme jí, že pro ní máme požadovaný život a já ho vytáhnul z kalhot. Nindža holka už tady asi byla, protože paní Arysha řekla něco o tom, že jí stačila informace nebo co, přesně nevím, až moc jsem se soustředil na ten závoj a přemýšlel nad tím, jak moc by se mi hodil k mejm novejm večerním šatům.
Druhý úkol jsme měli každopádně splněný a dostali jsme tím pádem třetí, poslední. Paní Arysha teď na 2 týdny odplouvá a během té doby musíme zajistit nějaký náhrdelník z její rodinné hrobky, kolem který jsou údajně škorpioni. No rozhodně lepší než pavouci, to bych asi nedal. Dostali jsme taky heslo ke vstupu, asi bych ho neměl nikam zapisovat, pro případ, že by heslo pravidelně neaktualizovali a tato kronika se vydala alespoň v 60 vydáních. Každopádě tady je:
„KDYŽ VELKÝ ŠAKAL DODÝCHAL, AHMUTTED NESL ŽEZLO DÁL, ABY BOJOVAL”
Jelikož jsme většinu včerejška zabili schováváním se v baráku, vydali jsme se do hrobky hned. Přeci jen dlužíme Magusovi nějaké žlázy ze štírů a cestou můžu nějaké pokosit… ehm, můžeme.
Hrobka starejch Ishmalláhu nebyla nijak daleko – zhruba hoďka a půl cesty. Cesta tam byla celkem nudná, nikde žádnej štír, žádnej červ. Když jsme ale přišli blíž k hrobce, tak jsem je uviděl. Před hrobkou se pásli (pasou se štíři vůbec anebo jenom tak fellej?) 3 obří štíři. Vrhli jsme se na ně jako srabi – ehm, chcí říct takticky – z dálky s lukama, kušema a vším, co přepraví ostré hroty z místa A na místo B, C a D – tedy do hlav štírů. Takovej byl aspoň plán. Realita byla taková, že naše přerelaxované svalstvo dokázalo přemístit ostré hroty šípů a šipek pouze do bodu P – písku posraně daleko od štírů. Museli jsme se do nich teda pustit tváří v tvář – jako muži/Laudria štírovi. Cítil jsem se trochu dotčeně, nebo přesněji nedotčeně, jelikož mě všichni štíři úplně ignorovali a věnovali se jenom Laudrii, nechápu co na ní všichni včetně příšer viděj… jako jo na pohled pěkná, ale kdybyste jí viděli jíst koroptvičky, tak vás chuť na ní i koroptvičky přejde… Ale zpátky ke štírům. Apík jednoho štíra pořádně poblil, nevím přesně, čím ho Randalf krmí, ale štír pak byl pěkně zpomalenej a bodalo se do něj jedna radost. Štíry jsme tváří v tvář celkem rychle zdolali a vypreparovali z nich 3 jedové žlázy – jupí, 7 zbývá.
Během boje ovšem jeden ze štírů nabodnul svým bodcem plným jedu Laudrii. Laudria je ovšem silná žena, která včas odhalila možnost intoxikace ze strany nepřítele a jed vyzvracela do horkého písku. Apík jí pak pomohl zahladit stopy a jedové blití zahrabal.
Samotná hrobka Ishmalláhu byla samozřejmě obří sfinga, nápadně podobná té na dveřích v trezoru a i té, se kterou jsme v haluškách bojovali… Asi dostali nějakou množstevní slevu na bezpečnostní systémy s tématickou sfingou. Moc jsem jí teda nevěřil, podle mě to je donašečka, takže bacha na prsty, Keiju.
Řekli jsme ono ultra krutopřísně tajné heslo a vešli dovnitř. „Klap,” ozvalo se, když jsme stoupli na kamennou dlaždici před prvním hrobem naproti dveřím. Ne, nebyla to past, tu bych samozřejmě ihned odhalil. Byla to spínací dlaždice na magické zapálení loučí v hrobce… asi to montoval nějakej příbuznej Randalfa, když byla tak daleko od vchodu. Dementi jsme se zapomněli paní Aryshi zeptat, v jakym hrobě pantáta chrápe, rozdělili jsme se teda a začali náhodně prozkoumávat jeden hrob za druhým. Když jsem jeden z nich otevřel uslyšel jsem v hlavě hlas! Kurva! Děsivě mrtvej pantáta Achsan Ishmalláh na mě mluví ze záhrobí! Vůbec se mi to nelíbilo, A co víc, vůbec mi neodpovídal na otázky a furt mi huboval, co chci a kdo jsem. A pak že my mladí jsme nevychovaní, když se mu představím, tak by se mohl taky představit… Nebýt toho přívěšku kolem jeho krku, tak bych těžko poznal, že je to TEN pantáta, kterýho hledáme. Vzal jsem jeho přívěšek a rychle vystřelil ven, protože mít v hlavě starýho mrtvýho dědka není pro tak mladého lunta, jako jsem já, nic příjemnýho. Měl jsem z hlasů mrtvejch dost nahnáno, a tak jsme se ani neobtěžovali zhasnout – Sfingo, ty práskačko, jestli to na nás práskneš, tak pamatuj, že vím, kde bydlíš, a vím, kde sehnat kvalitní barvy!
Před hrobkou jsem taky promyšleně odhodil zbytek pantáty Ishmalláha doufajíce, že přiláká další štíry na žlázy.
Cestou zpátky do města jsme narazili na další stádo/hejno/roj/houf štírů. Laudrie se bála, že by od nich chytla bulímii, a tak jsme je jen chvíli pozorovali. Něco s sebou táhli, až úplně odtáhli. Při bližším ohledání (nikoli ohlodání – nejez táhlo štíra, to jest mé osobní přikázání) jsme zjistili, že to byla něčí kozénka. Odmotali jsme z její půlky těla (naneštěstí té horní) její obojek, repektive kus lana, a odtáhli taky.
Ve městě Pyromanín na nástěnku přidal vzkazík i s provazem, ať už kozu nehledají. Laudria si došla k sestrám pofoukat rány a pak jsme šli spat.
4. Khusuba – Obetní
Ráno mě vzbudil hroznej randál z venku. Když jsem se šel ven podívat, co to je, našel jsem před domem přešlapovat dědka s batohem větším než on a třema cestovníma truhlama. A ne, nechystal se jít hrát historický kvíz s Burakem a Qadirem. Už zase chtěl vyrazit na nějakou děsně nutnou výpravu do chrámů Velkého Štíra. Ani zbytek družiny nevypadal z jeho plánované cesty nadšeně, Pyromanín chtěl navíc něco kuchtit v laboratoři, a tak jsem hrdinně zasáhnul. Ukázal jsem na dědkovi boty s tím, že v těhle nikam nejde, že už se rozpadaj, a že půjdeme příště. Hodil po mě pár drobáků, ať je jdu hnedka koupit. To jsem si nám teda moc nepomohl, ale aspoň jsem získal trochu času na to, vymyslet, jak se ze Šampolínovi ultrasuprdupr nudný výpravy vyvlíknout, přece jen výpravy týhle družiny jsou mnohem zábavnější než ty s dědkem. Vydal jsem se teda do doků pro ty boty. Během výběru jsem našel pochopení u bosé prodavačky bot (jaká ironie, žejo) a k botám se zatočenou špičkou mi grátis přišila rolničky pro senilního pána. O pár stánků vedle jsem taky koupil vyšívanej polštářek – když mě cestou nenapadne jak se dědka zbavit, tak ho při první příležitosti udusím ve spánku. I tuto obchodnici jsem očividně ošarmil, protože mi do ruky vtiskla jakousi sladce lepkavou taštičku z těsta.
Když jsem se vrátil stepoval dědek pořád před barákem, ale už ne sám, byla tam s ním i Laudrie. Po tom včerejším zvracení byla trochu pobledlá, a tak jsem ji chuděrce dal onu sladkou taštičku. Jak se dalo čekat, zhltla jí na jeden hlt. Dědka jsem posadil na na truhlu a obouval mu jeho nové boty pro senilní pány. Během toho jsem mu navrhnul jinou cestu, a to cestu do hrobky Ishmalláhů, kde bude mít starých textů jejichž význam je alespoň trochu znám, až až. Neprotestoval. Nebo spíš jsem mu nedal prostor, vzal jsem jeho batoh a už v běhu houknul na Ladurii, dědka a Randalfa, kterej zrovna vylezl: „Kdo bude poslední u brány je starej dědek.” Pyromanína jsme nechali v laboratoři, ať si hraje.
Cesta do hrobky byla až na otravná moudra Šampolína a cinkání jeho rolniček poklidná. Dneska se mi plán nalákávání štírů kusem staré mrtvoly nezdál, kvůli faktu, že s náma je hlučnej dědek, už moc chytrej. Ale měli jsme štěstí, že můj plán pro tentokrát selhal a ani u hrobky žádní štíři nebyli. Dědek byl při vstupu do hrobky jak malé děcko po prvním loku medoviny. Lítal od jednoho hrobu k druhému, až jsem mu musel připomenout, ať na nic nesahá, že sfinga donáší, a jeho jsme sem propašovali na tajňáka. Ten debil chtěl všechno přeložit už na místě, což jsme mu s Randalfem zakázali (jako úplatek dostal vyšívanej polštářek na klečení) a místo toho začali všichni texty jen přepisovat. Až teda na Laudrii, ta na první svitek nakreslila něco jako domeček a pak si uvědomila, že neumí číst ani psát, a tak šla hlídkovat a dělat společnost sfinze, aby nás pak za Šampolína nenaprášila.
6. Khusuba – Pokánice
Milý deníčku KRONIKO, promiň, že jsem do tebe včera nenapsal ani čárku. Po téměř dvou celých dnes přepisování klikyháků z hrobů jsem měl psaní plný gaťky. Musím ale úspěšně prohlásit, že na mě už žádná mrtvola nemluvila, zato dědek nezavřel hubu po celou dobu. Ten senilník skoro nespal! A když už si na pár hodin lehnul, tak mluvil ze spaní a přísahám, že i ve spánku si POŘÁD PSAL POZNÁMKY!!! Až se vrátíme do Gehettu, tak ho vezmu k sestrám léčitelkám, ať si ho tam už konečně zavřou, tohle NENÍ NORMÁLNÍ!
Když už jsme měli všechno přepsané ve třech cestovních truhlách, vydali jsme se na cestu zpátky. Pořád jsme nepřišli na to, jak zhasnout, a tak jsme nechali rožnuto, však my ty pochodně neplatíme, že. Během cesty jsme naštěstí žádného škorpiona nepotkali.
Když jsme se vraceli k domu, musel Pyromanín slyšet protisenilní rolničky Šampolína a už nás čekal u dveří s napřaženou rukou a novým prstenem. Tak my jsme dva dny se Šampolínem na nucených administrativních pracích a on se mezitím uvrhne do chomoutu?! Co to bude příště – Randalfovi se narodí paterčata?
Následně se ukázalo, že je Pyromanín pořád k mání a prsten z ruky je magický předmět vrhající blesky, na kterém dělal celou dobu, kterou jsme byli pryč. Takže si stejně jako zbytek družiny moc neodpočinul. Byli jsme ovšem unavení jen po psychické stránce, a tak jsme se rozhodli provětrat svaly.
Laudria vytáhla svůj meč, rozsekla nám všem záda a druhou rukou za zády nám z těla vyrvala všechny svaly, aby se provětraly… Ehm, no dobře, takhle to úplně přesně nebylo – bylo by to ale krutopřísný, no ne? Pokud bychom to teda přežili…
Randalf se nám zase někam zašil – asi šel na smluvený oběd s Magusem, který si nedávno dohodnul. Mohl nám to alespoň dát vědět a ne si jen tak zmizet. Možná jsem ty boty se senilníma rolničkama měl koupit dvoje. Na druhou stranu začínám mít podezření, že je Randalf skrytej lapák, když umí tak neslyšně a neviděně zmizet… No ale zpátky ke mně a zbytku skupiny. Vydali jsme se obhlídnout nástěnku pro případné úkoly. Chvíli jsme s Pyromanínem očima prolítávali nástěnku a četli vyvěšené žádosti. Laudria si mezitím prohlížela obrázky na žádostech o ulovení monster – možná by jí Šampolín mohl naučit číst, jako to naučil mě, tím bychom zároveň Šampolína zaměstnali alespoň na měsíc.
Neměli jsme chuť vracet se znovu do pouště, a tak jsme strhli žádost o výpomoc s vyčištěním stok a vydali se za kapitánem pro bližší informace. Kapitán byl rád, že se někdo konečně přihlásil, nikdo se do stok pod městem nikdy moc nežene, a když tam pošle stráž, tak ti to prý vždycky odfláknout. Za vyčištění nám slíbil 30 zlatých a co najdeme, je naše – jako bych k tomu potřeboval svolení.
Strážce náš odvedl k poklopu do kanalizace a vrazil nám jakousi lahvičku, kterou máme vylejt na všechny sračky, co najdeme nakupený. Prej to v nich zabije veškerou havrať, co by se neměla hejbat.
Já, Pyromanín a Laudria jsme se tedy vydali do stok za všema sračkama, co tam jsou. Procházeli jsme tam všechny uličky a lili lektvar do všech kup, které jsme potkali. Sem tam na nás zaútočila nějaká ta krysa, ale Laudrie je kosila jednou ranou. To se taky dalo čekat, když setne pouštní stonohu, tak nějaká stoková krysa pro ní musí bejt hrozná nuda.
Když jsme se dostali do kulaté místnosti jejíž střed s rozbořenými sloupy byl obehnán tekoucími exkrementy začala se Laudrie konečně bavit. V tekoucí kejdě totiž žili hovní stonohy, takže konečně další druh, co si může Laudrie odškrtnout ze seznamu hmyzu, co setne jednou ranou.
Jako řeknu vám, bojovat s něčím, co se ponoří do sraček, kterejma šíp neproletí je pěknej vopruz. Pyromanín proto nalil velkou část tekutiny z lahvičky přímo do nich. Hovnonohy ten sajrajt pěkně rozešral a musely se tak z těch sraček dostat. Páni, řeknu vám, pak jsem byl pěkně na koni, jednu jsem sekal a bodal s takovou vervou, že hned padla k zemi. Že bych si nakonec ze seznamu odškrtával společně s Laudrií?
Ve výsledku byl tenhle boj poměrně rychlej a my šli se zbytečkem tekutiny v lahvičce projít poslední chodbu stok. Nebyly tam však ani hovna, ani krysy, ani hovnonožky, ale kurva přepapanej krokodýl. Během lítého boje s ním, se nám podařilo probořit stěnu. Díra v ní nám ovšem odhalila skrytou chodbu, kterou jsme zatím nechali být a šli dočistit stoky.
Cestou dál jsme zjistili, že jsme vyšli zase u vchodu do stok. Z této strany jsem si ovšem všimnul podivné dřevěné pofidérní stěny. Chtěl jsem jí hned prozkoumat. Oddělal jsem proto dvě prkna a proklouznul dovnitř. Jakmile si oči trochu navykly tmě uvnitř, spatřili jsme ohromný dřevěný stroj. Pyromanín s Laudrií na něj nechápavě civěli, ale já hned poznal, že je to prvotřídní padělatelský Fejkmašín, začal jsem proto Pyromanínovi vysvětlovat jak to funguje. Už asi vím, jak se cítí dědek, když mi začne vášnivě popisovat vyprazdňovací rituály starých Gehetťanů zaznamenané na svitcích v jeho pracovně. Tohle doupě ovšem nebylo jen místem padělání, ale i pašování. Byla tady plná bedna pomerančů. Byl bych blbej nechat jim to tady, takže jsem ze stolu čapnul lepší padělatelské náčiní a dva pomeranče. Laudria a Pyromanín asi pomeranče neradi, protože si ani jeden nevzal a šli radši prozkoumávat chodbu opodál.
Po chvíli jsem tam přišel za nimi. Byla to jen spací místnost s mrtvolou. Týpek vypadal jako by právě viděl ducha a dostal zástavu srdce… A TAKY ŽE KURVA VIDĚL DUCHA!!! A JÁ HO TEĎ VIDĚL TAKY! Ostatní si ho ale vůbec nevšimli. Proč kurva přitahuju mrtvý jenom já, proč nemůžu přitahovat třeba bohatý šlechtice nebo šlechtičny, co by mě přijali za konkubína a rozmazlovali mě s šokoláte?! (A ne, nevím proč mě napadla zrovna šokoláte, když jsme se dneska bořili celej den v hovnech.)
Tyhle mrtváci mě už nebavěj, a tak jsem se za ním rozeběhnul, abych mu řekl, ať už mi daj pokoj, že se jich bojim. Týpek se vydal cestou v rozbořené zdi u mrtvýho krokodýla. Šli jsme teda za ním. A ano, zase na mě mluvil a nadal mi, ať vypadnu, že to znesvětim. Já mu dám takový znesvěcení, že ho vlastní dušimatka nepozná. Srát na něj, jdeme dál.
Stěny celé chodby byly pokryty haldou hieroglyfů. Bohužel jsme rozeznali jen něco o Orlici Merure. Rychle jsem to přepsal pro Šampolína – určitě z toho bude mít radost a třeba mě pro změnu i pochválí. Hlavní chodba byla bohužel zasypaná množstvím sutin, který jsme nemohli sami odházet, a tak jsme šli druhou stranou, na jejímž konci ústila ven skrz úzkou škvíru kousek za Gehettem.
Už se začínalo pomalu stmívat, a tak jsme u vody nachytali pár ještěrek pro jejich ocasy, které mohl Pyromanín použit ve svojí alchymii, a za tmy se vydali domů, kde jsme se řádně umyli a šli spat.
7. Khusuba – Stvorenec
Dnešní ráno bylo druhé nejhorší v mém životě. (To první bylo, když jsem jako malej po probuzení zjistil, že jsem ztratil kus měkkého koberce, co jsem chtěl dát mamce a ona se na něj moc těšila.)
V noci se mi zdálo o třech velkých očích a po mně se sápajících drápech a do toho všeho se furt opakovalo: „Najdu Vás, Zřím Vás,…” trochu mi to připomínalo tu zaseknutou mrtvolu v hrobce Ishmalláhů. Vzbudil jsem se celej orosenej, jako by se Šampolín pochcal vedle mě na slamníku, a měl jsem pocit, jako bych ztratil celé čtyři životy… Otřesné.
A co je otřesnější, zdálo se to nám všem! A úplně to samé. No není to haluz?!
Ještěže je Stvořenec a můžeme si jít zlepšit náladu na trhy. Díky přidání se k téhle šílené družině jsem vydělal víc než poslední měsíc, takže je za co utrácet.
Po snídani jsme se proto společně s Laudrií a Pyromanínem vydali na trhy. Randalf nebyl opět k nalezení, ale očividně už ten starej elf nikoho nezajímá, takže taky neřeším. Asi ho mají fakt jen na zlevněné vstupné do sanatorií.
Trhy byly boží (pardon za rouhání, ale fakt byly)! Hrála tady příjemná hudba a nějaký milý strážný mi SÁM OD SEBE dal 11 stříbrných, údajně je měl na dárek pro svou mladou, ale já si je zasloužím víc. To asi zafungovala ta pleťová maska, kterou jsem si udělal z bahna ze stok. Dokonce jsme potom dostali i kalíšek s pivem grátis. Sice mi pivo moc nechutná, protože je hodně hořké, ale když je to zadarmo, tak co bych to tam nechal, no ne?
Na trhu jsme trajdali celej den. Pyromanín tady prodal krokodýlí kůži a zuby (maso jsme stihli ještě včera donýst do chrámu Všeotce). A já si nakoupil strašně moc věcí, není to teda nic extra, ale i tak to s vámi sdílím. Nakoupil jsem: kotvičku, lanu, pochodeň, novou koženou zbroj a hlavně novej loveckej luk. Ne že by ta kuše od Pyromanína byla špatná, to neříkám, ale novej luk je novej luk.
Starou kuši jsem zahodil na dobře viditelné místo, třeba někomu ještě poslouží. A měl jsem pravdu! Během chvilky se k ní seběhly děti ze všech stran a největší klučina z nich se jí hned ujal!
„Ach, jaká dobrodružství s ní asi zažije,” přemítal jsem když jsem se z povzdálí díval, jak rve do kuše kamenní… POČKAT! KAMENNÍ?! … ehm, dobře, tak očividně tenhle chlapec umře vlastní rukou hned po tom, co zabije pár svých kamarádů, ale pak se určitě dostane do rukou nějakého budoucího dobrodruha a třeba bude i v další kronice. Třeba té, co se bude jmenovat „Spinoff jedné kuše”.
Hudba na trzích hrála až do večera, a tak jsme všichni (až na Randalfa) pili a veselili se, čímž si nás místní více oblíbili. Jeden by řekl, že až tak, že nám v jejich přítomnosti vzrostlo charisma, tak o jeden bod.
Snad nebudu mít zejtra kocovinu…
8. Khusuba – Chudý
Dmečbíjo ráhna… Ne dělám si prdel, žádná kocovina se nekoná! JUHŮ! Očividně ještě nejsem tak starej, aby mě odrovnal sud chlastu.
Jeden by čekal, že se starej pardál Randalf na párty během trhů objeví, anebo aspoň po nich někde zpoza uličky s děsnou kocovinou. Ale ono ne…
RANDALF JE STÁLE NEZVĚSTNÝ...
Po včerejší nákupní horečce by bylo fajn obnovit zdroje, a tak jsme se na nápad Laudrie, která se během večera dala do řeči s pár vojákama, kterejm to pořádně nandala v páce. Zjistila, že se hlídky potýkají se skřet, kteří jich už několik zabili – těch vojáků, ne skřetů… Prostě, že skřeti zabíjej vojáky, chápeme? Vydali jsme se proto za kapitánem, který by nám k tomu mohl říct víc. A zároveň se ho zeptáme na to pašerácký doupě, který jsme mu nahlásili, a za který nám slíbil rundu v hospodě… Pití dobrý, ale zlato je zlato.
Přišli jsme ale pozdě, ranní hlídka se skládá z nějakejch ptáčat, který vstávaj brzo a my je prošvihli… Jako nedivim se, že má hlídka problémy, když v ní dělaj ptáčata…
Každopádně kapitán zrovna řešil nedostatek vojáků na řešení vícenásobného odživení v chrámové oblasti. Detektiv Keiju přichází na scénu! Mám ze včerejšího večera přeci jen kraťoučké okno, tak snad nebudu vyšetřovat sám sebe.
7 hodin od odbití dvanácté se v chrámové čtvrti našli dva zmasakrovaní žebráci. Dostali jsme od kapitána glejt a vydali se na cestu.
S Pyromanínem a Laudrií v patách jsme prokličkovali úzkými uličkami kozích trhů až do chrámové čtvrti. Na chrámovou čtvrť je smutnej pohled. Celá čtvrť byla postavená v úplně jiném stylu než zbytek města než byla vypálená. Teď je to tady jen samá ruina s plachtama namísto střech. Žijou tady jenom žebráci a fetky, co šňupou nadrcené cihly z budov. Nechápu, co na tom mají, jednou jsem to zkoušel a 3 dny mi tekla krev z nosu a furt jsem cejtil smrad plísně.
Když jsme dorazili na místo činu, bylo všude kolem strašně moc čumilů. Takže těsně před tím, než jsme je rozehnali, jsme z nich vytáhli jako praví detektivové pár informací. A to, že tihle dva žili v domě už nějakou dobu, a to, že se jednalo zřejmě o nějakou pomstu, která je tady běžná klidně i za ukradenou deku.
Jedna mrtvola ležela před hlavním vchodem, druhá nahlášená bude nejspíš uvnitř, a za ní se táhla krvavá stopa. Pyromanín se tedy ujal ohledání mrtvoly a já šel prozkoumat krvavou stopu k díře po dveřích. Ve vstupní hale nebylo po druhém těle ani stopy, čára první oběti se ovšem táhla dál do domu. Vrátil jsem se s Laudrií tedy zpět za Pyromanínem zjistit, na co přišel.
Řeknu vám, Pyromanín už detektivní práci musel někdy dělat, úplně perfektně určit, že první oběť umřela. Co bylo ale divné bylo to, že jí chyběly oči. Při bližším ohledání jsme našli i škrábance – nejspíš od ne příliš velkého zvířete, a popáleniny od ohně.
První mrtvolu jsme teda ohlodali dostatečně a na pachatele jsme nepřišli. Vešli jsme tedy do budovy najít oběť číslo 2. Snad jí ten dav čumilů neohledal dřív než my.
V domě toho moc nebylo, žádný nábytek, prostě obydlí typickejch žebráků. Hlouběji v domě jsme narazili na starej improvizovanej stan sešitej z několika různejch plachet. U ní byla i druhá mrtvola. Všude bylo rozházené sklo. Všimnul jsem si, že většina skla se na zem dostala odražením od zdi, jako by po sobě ty láhve házeli… Tohle jsem poznal jednoduše, protože jednou po mně Šampolín hodil kalamář s inkoustem, když jsem mu během přepisování svitků špatně nadiktoval slovo latrína jako vagína… od té doby je v jeho pracovně modročernej flek na zdi.
Vzpomenul jsem si taky na jeden příběh, co mi během cesty z Kar Mirinthu četl. Byl to příběh o duších. Že by byl pachatelem duch? Proč na nás ale už nezaútočil? Že by útočil jen v noci? Já tady nechci spát přes noc!
Po prohledávání dalších místností jsme narazili na padací dveře schované pod velkou hromadou sena. Když jsme dveře otevřeli, přejel mi nepříjemnej mráz po zádech. Vešli jsme dovnitř.
Pod domem se skrývala jakási obětně-rituální místnost, které vévodila socha tříokého z černého onyxu. Ano, toho, o kterém se nám ráno zdálo! Tak už nás našel… Ve světle lucerny se na stole zablýskla obsidiantová dýka, a když se pro ní Pyromanín vydal, zhmotnily se u oltáře jakési postavy.
Ženský duch, připoutaný na oltáři, a nad ní stojící další, vše doprovázené cizojazyčným a kurva děsivým šepotem. Když v tom stojící duch vráží dýku do srdce spoutané ženy, druhou rukou jí ryje do obličeje a její oči pak pokládá před sochu.
Obětina pro Tříokého Pyromanína tak vytočila, že dušici vyhlásil do Píč všech Píč, což si dušice nenechala líbit a odpověděla: „ Všichni tady zemřete pro slávu velkého boha,” a vrhla se na nás.
Jako by nestačilo, že na mě mrtví v každé ruině mluví, tahle dušice se vrhla přímo na mě. Byl jsem z toho tak nesvůj, že jsem se do ní nemohl za žádnou cenu trefit. Očividně jsem ale vypadal dost nebezpečně, protože i duška byla nervózní a máchala svýma dlouhýma pařátama jenom kolem mě, aniž by se trefila.
Po tomhle několikaminutovém cardáši, kdy jsem se nemohl trefit já do ní ani ona do mě, jí Pyromanín s Laudrií zatím dávali zezadu a ze zálohy co proto. Pyromanín na ní vrhal blesky z jeho nového snubního prstenu a Laudrie do ní sekala jejím kouzelným mečem krvežiznivcem. Duška pochopila, že její tělo nestačí mejm kočičím reflexům, a tak si za něj našla náhradu a vlezla do Laudrie. Ne že bych byl rád, že se na mě po dušici ještě vrhne dušice v těle barbarky, co jednou ranou stíná stonohy, ale to co udělala bylo ještě horší. Ona chtěla donutit Laudrii, aby si dýkou vydloubla oči a obětovala je pro toho tříokého zmrda.
Na nic jsem neváhal a skočil Laudrii/dušici na záda a nohou tlačil ruku s dýkou dolů, daleko od jejích očí. Pyromanín mezitím na dýku seslal kouzlo levitace. (Ano musel to udělat, alchymista, protože náš kouzelník se někde nejspíš peleší.) Dýka následně levitovala u stropu místnosti.
Mezitím, co jsem měl výhled z výšky Laudriných ramen, jsem si všiml kostlivce sesunutého za oltářem. To jo vono! To je fyzická stránka dušky. Udělal jsem proto parakotoul přes oltář a kostlivci skopnul hlavu doufajíc, že to pomůže. A světe div se, ono to zabralo! Duch opustil tělo Laudrie a následně se rozplynul.
Chtěl jsem mít jistotu, a tak jsem kostlivce ještě dodupal na prach. Pyromanín mezitím rozjebal sochu Tříokého, opět nadávajíc do píčí všech píč.
Laudria z toho všeho byla jako socha trochu v píči. Po krátkém odpočinku, kdy jsem se Laudrii omluvil, že jsem jí skočil na záda, jsme prohledali místnost a já obkreslil symboly zpod oltáře. Našli jsme pár obrazů, na kterých byli samí lidé. Jedna Laudrii někoho připomínala. Pro jistotu jsme ale vzali všechny plátna s sebou. Později se podíváme do archivů, jestli o nich něco nenajdeme.
Z místnosti vedly ještě jedny dveře. Šel jsem je tedy otevřít, když v tom mě Pyromanín zastavil a začal mě školit, že to takhle nemůžu, že na nich může být past a kdesi cosi. Připadal jsem si jako na jedné z přednášek dědka. Pyromanín asi zapomněl, že expert přes pasti a zámky jsem tady já. Už cestou ke dveřím jsem mým odborným pohledem viděl, že na nich žádná past není. A tak jsem ho během jeho přednášky, laškovně strčil na dveře. Zatracení pulčíci mají těžiště níž, a tak to ustál. Nadšenej z toho ale moc nebyl, očividně nechápe vtip.
Za dveřmi byla dlouhá chodba s mohutnými kamennými dveřmi na jejím konci. Soudě dle vzdálenosti se dveře nacházejí někde pod palácovou čtvrtí. Dveře neměli žádnou klíčovou dírku ani kliku, uprostřed ale byl otvor velice specifického tvaru – pasoval do nich náhrdelník Ishmalláhů! Dal jsem ho tam a k mojí smůle se opět ozvaly hlasy v mé hlavě chtějíc heslo. Zkusil jsem heslo do hrobky Ishmalláhů, ale dveře se neotevřeli a celým tělem mi projelo nepříjemné mravenčení. Pak to zkusil Pyromanín a dostal ještě větší ránu než já. Tak jsme se na to radši vykašlali a šli ven. Dveře do sklepa jsme radši zasypali zpátky senem.
Když jsme vyšli z baráku z ničeho nic se zpoza jedné uličky vynořil Randalf. Panečku, ten od Pyromanína dostal takovou bídu, až mi ho bylo trochu líto a měl jsem nutkání ho pro uklidnění pohladit po jeho dlouhém vousu.
Tuhle bídu slyšela nějaká šílená babča, která hned co slyšela povyk přiběhla a začala nám vykládat něco o obluďácích a neboštíkovi dráteníkovi. Chtěla nám taky uvařit pískovou polévku. Takže ona je tady hlavní dodavatel nadrcených cihel…
Během jejího až šíleného rozhovoru jsme zjistili, že poblíž žijí uctívači starých bohů. Vydali jsme se tedy za nimi. Třeba se dozvíme více o domu s rituální místnosti a Tříokém.
Dveře od jejich domu nám otevřela bělovlasá žena s dlouhým copem. Nechápu jak, ale byla cítit rybinou. Pohostinně nás pozvala dál k jídlu s jejím manželem. Její manžel byl starý slepý půlelf. Vytáhl jsem jeden z pomerančů a nabídl ho muži, snad bude teď o něco sdílnější a něco nám řekne.
Zjistili jsme, že sloužil v Gehettském chrámu jako učedník Šakala Akchtenmeka. Potvrdil nám také, že v domě, ve kterém jsme právě vyřešili vraždu skutečně žil rod Ishmalláhů. Znal také živou dušici, která posedla Laudrii. Byla to paní Dianarra.
Tenhle půlelf má přístup k mnoha informacím, a tak se Pyromanín s Randalfem rozhodli ukázat mu nějakej svitek, kvůli kterému přišli do Gehettu. Bohužel jako slepý z něj nemůže číst, ale ví o dvou způsobech, jak ho přečíst a přeložit.
První z nich je Velký chrám Trojice, to je ta ruina uprostřed Gehettu. Pod ním by měly být hrobky kněžek. A jedna z nich, velekněžka Meritamon, která údajně není ani mrtvá ani živá, by ho měla být schopná přečíst. Je tam ovšem pořád bazilišek.
Druhý způsob je starý Sobekhotep bojovník, který je kdesi v horách v nesvěcené svatyni, kde neplyne čas. Cesta tam trvá 4 dny, když víme kudy jít. Přesnou cestu si nepamatuje, ale zná alespoň záchytné body, které nám rád sdělil:
Po pravé ruce máme mít v poledne slunce, první odbočka nahoru doprava je u pohorku, co připomíná vzlet orla. Následuje 2 denní cesta, při níž budeme stále stoupat po římse hrany skály přes řeku táhnoucí se jako naštvaný had. Čtvrtý den najdeme vyrytou značku šakala, která nás nasměruje k místu jeho odpočinku.
U těchto milých lidí jsme strávili několik hodin. Následně si Randalf odběhnul vyzvednout svou zbroj do řemeslnické čtvrti a Pyromanín se pokusil najít cestu k chrámu z chrámové čtvrti. Byl úspěšný a našel padací dveře vedoucí pod chrám.
Dobu jsme čekali na Randalfa, kterej zase někam zmizel. Po zhruba hodině nás našel Apík a chvíli na to se k nám Randalf, kterej byl bez luku, teleportoval a mlel něco o tom, že když nemáš luk, tak nemůžeš chodit. Moc jsem to nepochopil, asi už na něj leze stařecká demence. Následně jsme se všichni vydali pod chrám.
Místnosti pod chrámem byly v ubohém stavu. Vše bylo zničené a v sutinách jsme s Pyromanínem našli jenom nějakou sošku a já minci s orlicí Merure na kožené šňůrce. Když jsme došli k posledním neprozkoumaným dveřím, slyšeli jsme mohutné oddechování, a když jsem se podíval klíčovou dírkou, tak naštěstí jen na rychlo, jinak bych byl sochou. Za dveřma byl bazilišek z kanálů. Na toho jsme se museli víc přichystat a tak jsme z chrámu odešli.
Pokud jsme chtěli jít oživovat mrtvoly, museli jsme mít náš magický kopesh. A abychom získali zpět od Maguse magický kopesh, museli jsme mu donést štíří žlázy. Šli jsme teda hledat štíry kolem města. Usmálo se na nás štěstí a po pár hodinách jsme na 3 narazili. Laudrie opět jednoho sejmula jedním máchnutím, jak bych od ní čekal. Zbylí dva byli ovšem trochu odolnější. Moje dýka se jednomu od jeho krunýře pořád jenom odrážela, až mě to naštvalo a dal jsem mu jednu pěstí. Bolelo mě to víc, než jeho. Nakonec mi dal celkem bídu, ale společnými silami jsme je udolali.
Po návratu do města byl již večer. Nejdříve jsme navštívili sestry léčitelky.
Před tím, než jsme zalehli, jsem ještě zkontroloval dědka. Ležel vyčerpán na hromadě svitků a na nose měl kaňku v barvě fleku na zdi. Naslinil jsem prst a setřel mu ji. Přehodil jsem přes něj deku a šel spát, abych načerpal síly na baziliška.
9. Khusuba – Pozehnaný
Ještě před samotnou eliminací baziliška, jsme museli vyzvednout kopeš, který by nám případně oživil další mrtvoly pod chrámem. Žlázy ze štírů jsme měli, a tak jsme je šli vyměnit zpátky k Magusovi.
Komorník Qadira Amala nebyl zrovna nejpřívětivější. Asi to mělo co dělat s jistým kouzelníkem, který si s Magusem domluvil schůzku a nedorazil na ní… Musíme si začít Randalfa víc hlídat. Dveře k Magusovi nám tedy byly zabouchnuty před nosem. Domlouvali jsme mu, že je aspoň slušnost se omluvit, což mi zprvu přišlo, že moc nechápal, ale nakonec svolil a šel sehnat nějaké květiny…
No nevím, jestli mocný Magus nepohrdne květinami, já bych se šel podívat spíše po nějakém víně nebo tak, třeba to, které prodávala ta elfka na tržišti v docích.
Jeden by řekl, že omluvit se je celkem jednoduché a nepotřebuje to nějaké bližší hlídání starého elfa… No opak je pravdou. Randalf je hroznej škrt a bylo mu líto pár měďáků za kytici, kterou se měl omluvit za jeho blbost, a šel tu kytici ukrást. To by ještě bylo poměrně v pohodě, já si „půjčuju” věci v jednom kuse, ale jít ukrást kytici do lazaretu?! To už je i na mě moc. Navíc to udělal tím nejméně nápadným způsobem. Na celý lazaret vykouzlil temnotu a v ní šel v klidu pro kytici k první zemřelé.
Asi jsem mu měl říct, že matka představená z lazaretu není žádná puťka. Celou ulicí učenců se hromově ozval její hlas.
Randalf si myslel, že pod svícnem je největší tma a schoval se v Šampolínově domě. Matka představená ovšem vidí a slyší úplně všechno. Teda kromě pozdních večerů, kdy se vkrádám tiše do lazaretu hrát se sestrama kostky. Teď si tak trochu myslím, že o mě ví, ale toleruje to. Přeci jen se sestry musí ve volném čase něčím zabavit, no ne?
Za chvíli se ozvalo bušení do vchodových dveří. S Laudrií jsme nechali Randalfa, ať si jeho průsery vyřeší sám, ale zvědavě jsme mu koukali přes rameno. Řeknu vám, takhle nasranou blondýnu jsem teda ještě neviděl. Ze zjevu drobné tiché blondýnky před námi najednou stála nasraná fúrie s vražedným pohledem v očích. Teď kurva doufám, že o mých nočních návštěvách sester ví, a pokud ne, tak doufám, že to nikdy nezjistí. Myslím, že tam radši už chodit nebudu…
Randalf dostal bídu dva dny po sobě. Po nadání od matky představené se ozvala ohlušující rána a Randalf padnul k zemi. V tu chvíli vražedný pohled matky představené zmizel a teď už tichým hlasem oznámila Randalfovi, že jeho vstup do lazaretu je od teď zakázán. Kytici mu ale nechala.
Vydali jsme se tedy zpět k Magusovi. Trochu jsem komorníkovi namazal med kolem huby a udělal jsem před ním z Randalfa ještě senilnějšího než je. Naštěstí to fungovalo a on nás pustil za Magusem.
Magus nám nadšeně ukázal náš kopeš v akci. Ve své „laboratoři” měl poměrně čerstvou mrtvolu dívky. Zeptal se nás, zda si to chceme vyzkoušet sami. Já měl však v posledních dnes se zemřelýma zkušeností až až, a tak jsem to přenechal pro změnu ostatním.
Po probodnutí mrtvého těla dívky, se dalo její tělo do pohybu. Chuděra vůbec netušila, že je již mrtvá. Byl to velice smutný pohled vidět její výraz, když zjistila, že už jakoby není… Nejradši bych ten kopeš nikdy nepoužil, ale bohužel třeba nebude jiná možnost…
Od Magusových pokusů s kopešem jsme se dozvěděli, že jeho používání má svá pravidla. Kopeš funguje jen na relativně krátce mrtvá těla a magicky zakonzervované mrtvoly. Tělo také musí být schopno komunikovat a jinak fungovat.
S Magusem jsme následně probírali další věci jako prodání obsidiantové rituální dýky za 40 zlatých a svitku zbytku družiny. Pořádně nevím, co to je za svitek, ale asi je důležitej, protože právě kvůli němu údajně přišli do Gehettu. Magus řekl, že je magický, a že se ho může pokusit prozkoumat. To jsme s poděkováním odmítli. Myslím, že Pyromanín mu pořád ještě úplně nedůvěřuje a navíc, ho musíme mít u sebe, až se budeme bavit s mrtvou nemrtvou velekněžkou.
Během dne jsme dokončovali další přípravy, které snad ani nestojí za řeč.
K večeru jsem se šel ještě podívat za dědkem. Když jsem otevřel dveře, stál šílenej stařík uprostřed místnosti s poházenými svitky po celé podlaze, stolech, a některé byly i přilepené na stropě. Byl celý od inkoustu a jeho oči byly podlité krví. A když se mě tato „oživlá mrtvola” zeptala, kde jsem byl, instinktivně jsem zabouchnul dveře a tento pohled se zbytek večera snažil vymazat z hlavy.
10. Khusuba – Postní
Pokud dneska umřu, chci abyste věděli, že jsem umřel hrdinně.
Dnes nastal den MDZ, tedy Možná dneska zdechneme. Stejně jako se dnes vydal Chodec na jeho Cestu, vydáváme se dnes my na naši cestu za baziliškem.
Ráno jsme si dali týmovou poradu, kam se vydáme na naše možná poslední jídlo. Padaly návrhy jako šokolate U Křepelky, ale nakonec jsme se rozhodli pro Severskou hospodu. Přeci jen, co kdyby nám šokolate tak úplně nešmakovala a nesedla nám, a pak by našli naše chladná těla pod městem celá od exkrementů myslejíc se, že jsme se strachy potento… To by nebylo moc hrdinské.
Před hostincem zrovna urostlý jinoch, který v ní občas obsluhuje, promoval dnešní tématická jídla, tentokrát Barbarský večer. To bylo něco pro Laudrii, celá načatá se vrhla dovnitř těšejíc se na příchuť své domoviny.
No očividně byl barbarský večer celkem klamání zákazníka, protože Laudria nebyla vůbec nadšená a dávala to dosti hlasitě najevo. Dokonce byla nespokojená tak moc, že se pustila do bitky s jedním z pinglů. V hostinci bylo náhle veselo. Hospodskej se toho hned chytil a začal na celou síň hulákat, že to je součást tematického dne, a že bude barbarský souboj. Na rozdíl od těch ožralů tady vím, že Laudria lehce setne stonohu jednou ranou, a tak jsem si na ní taky u hostinského vsadil.
Do bitky se připojil i Pyromanín, když na Laudriina soupeře hodil misku svojí dušeniny. To odstartovalo ještě větší bitku, kdy v tuhle chvíli stálo Laudrii celkem 5 udatných jinochů, ten jeden mi byl dokonce zezadu i trochu povědomej… Ehm, zpět k bitce. S takovou přesilou proti Laudrii její kurz na výhru nabral ještě lepších obrátek, přihodil jsem další mince na její výhru.
Bohužel se nakonec situace uklidnila, když se někdo ozval s tím, že se blíží stráž, a bylo po srandě. Laudria domluvila hostinskému, že tenhle tematický večer stojí za hovno, a že mu příště ukáže, jak to u nich na severu vypadá, a vzala mu všechny peníze se sázek. No alespoň jsem o ty prachy nepřišel.
Posilnění „severským” jídlem jsme se vydali pod chrám skrze původní kanály, kde jsme našli zkamenělé pašeráky. Doufali jsme, že bude bazilišek spát a my tak budeme mít alespoň nějakou výhodu. Bohužel se nám osud za poslední průsery odvděčil a bazilišek byl až moc vzhůru.
Jelikož jsme už věděli, že se mu nesmíme dívat z blízka do očí, držel se Pyromanín s Randalfem v úzké chodbičce a já s Laudrií jsme se se sklopenými pohledy vydali do přední linie, aby se za nimi bazilišek nevydal.
Útočit na slepo nebyla žádná sranda. Ze začátku to vypadalo, že dostaneme na prdel. Pokusil jsem se proto baziliška nenápadně obejít, abych se na své útoky mohl lépe dívat. A vyplatilo se, najednou šel boj mnohem lépe.
Baziliška bleskové rány a kolem létající šípy po chvilce namíchli a on se vrhnul do úzké uličky za Randalfem a Pyromanínem. V úzké uličce neměl moc prostoru se bránit mým a Laudriiným útokům zezadu, a tak se po chvilce vrátil k nám. To ovšem nabudilo Laudrii, která mu mohutným máchnutím setla hlavu.
Následně se bazilišek s mohutným žuchnutím svalil k zemi a zavalil nás. A tak jsme hrdinně umřeli…
Jasně, že neumřeli, to by tahle kronika přece nepokračovala.
Boj trval až do večera a my byli tak vysílení, že jsme ani domů nedošli. Rozdělali jsme si oheň a během porcování baziliška jsme si vyprávěli na odlehčenou příběhy z naší minulosti.
Laudrie nám vyprávěla o jejím bratrovi Bjornovi a o tom, jak umřel. Konečně si začala vzpomínat. Příběh to byl velmi dojímavý, a tak jsem na odlehčenou začal vyprávět můj příběh, když jsem se chtěl stát členem dětského gangu. Bohužel jsem mluvil dřív než jsem myslel a během vyprávění mi hodně věcí došlo a ve výsledku jsem se akorát cítil trapně, že jsem jim vyprávěl, jak jsem se bál pár koček a jednoho pavouka…
11. Khusuba – Obetní
Oddechování při ohni a naše příběhy nás včera ukolébali ke spánku a my se dali na kutě. Ráno jsme se vzbudili u ostatků zdolaného a Pyromanínem rozporcovaného baziliška.
Konečně jsme se mohli vydat hlouběji do chrámu. V místnosti s baziliškem byly až moc nápadně zdobené dveře, které byly celé z nějakého zdobeného kamene, a proto se museli otevírat nejméně ve dvou. Po jejich otevření se do nitra chrámu vinuly schody, po kterých jsme se vydali dolů. Když jsme sešli do místnosti, která byla hrobkou, mé srdce poskočilo. Uprostřed místnosti totiž byl prosklený sarkofág a v jeho útrobách ležela hromada zlata, šperků a dalších pokladů. Bohužel tam kromě těchto cenností ležela i mrtvola… Všeotče, proč mi jen všude cpeš mrtvoly…
Tahle mrtvola ovšem nevypadala vůbec mrtvolovitě. Vypadala spíš jako, že spí. Byla to mrtvola černovlasé ženy, a řeknu vám, nevědět, že je mrtví a myslet si, že spí, tak bych se sem za svitu měsíčku s jistým úmyslem i vrátil.
Hledě na ostatní sarkofágy jsme usoudili, že právě tento zdobený hostí mrtvou nemrtvou velekněžku Meritamon. Pro jistotu, že by přeci jen spala, jsem zkusil na skleněné víko zaklepat.
Nikdo neotevřel, a jelikož nemohla jen dělat, že není doma, usoudili jsme, že je fakt kaput. Rozhodli jsme se proto nadzvednout víko.
Jakmile jsme jej trochu zvedli do vzduchu, zbylé mumie, v prosklených sarkofázích rozesetých okolo místnosti, na nás děsivě otočili hlavu. Jako, nemít v posledních dnech bohaté zkušenosti s mrtvými, tak bych si trochu obarvil spoďáry hnědkou.
Jakmile byla velekněžka odhalená, hodil Randalf do jejího místa posledního odpočinu jednu zlatku s tím, že k němu promlouvá a chce oběť. Laudria přihodila další. Podle mě měla borka zlatek víc než dost, a tak jsem jí tam hodil pomeranč, ať se aspoň nadlábne, jestli teda ještě dlabe, nevím, jak to tihle mrtváci maj. Pyromanín se asi bál, že se časem stejně začne rozkládat, ať je magicky konzervovaná sebevíc, a hodil jí dovnitř nějakou voňavku.
Jakmile jsme všichni dali velekněžce nějakou oběť, vyjel nedaleko od nás jakýsi podstavec. Někdo tady byl asi dřív, protože byl prázdnej. Pyromanín si ovšem spojil dvě a tři dohromady a vložil do něj náš kopesh. Pasoval tam na chlup přesně! … Ale vůbec nic se nestalo.
Kopesh jsme teda vyndali a Randalf jím říznul Meritamon do prstu. Jakmile čepel proťala její kůži, mrtvá nemrtvá kněžka se zvedla. Bylo to ještě víc děsivý než ta mrtvola u Maguse ve sklepě, a já se instinktivně schoval za Laudrii. A udělal jsem kurva dobře! Její pohled tak neulpnul na mě, ale na Randalfovi.
Randalf se díval na kněžku, kněžka se dívala na Randalfa, Pyromanín s Laudrií se dívali na ty dva a já se díval na záda Laudrie. Nakonec jsme se začali ptát. Naše přání o zastavení Tříokého se však dle slov kněžky má pnout k Orlici a jejím bratrům. Nakonec ale řekla, že osud lidstva je v našich rukách… Takže já jsem kurva oficiálně hrdina!
Kronika hrdinného lapky
Měli jsme posledních pár chvil než kopesh přestane fungovat, a tak ho Randalf na kněžku vytáhnul. Jak se dalo od vzdělané služebnice Orlice předpokládat, uměla číst a dokonce nám ten svitek přeložila. Stojí v něm:
Věz, že síla Merure žije, a že i její božští bratři oplývají mocí. Pokud by bylo třeba démona opět spoutat, nechť tento požehnaný svitek je ti v tvé cestě mapou. Sestro, dcero, bratře, služebníku.
Ostří Šakalovo v jeho chrámu vezmi – oslabí ho.
Dále vyžádej si po vodách oči Orlice Merure, které dohlédnou na to, že se kočka již nepohne.
A do třetího zaříkání na svitku. Jed z žláz štírových, který s jeho syny do zahrad odešli. To vše v krásném novém světě nalezneš, kde vše v bezpečí schovám.
No řeknu vám, na dovolenou na jinej kontinent jsem se rozhodně nechystal, ale když to řekla mrtvá kněžka, tak tam teda pojedu. Museli jsme ovšem probrat plán, jak se tam dostaneme, protože o žádné cestě tam nevím.
Cestou od chrámu jsme se zastavili ve čtvrti řemeslníků, kde si Randalf objednal rapír. Zaplatil zálohu 20 zlatých a 15 zaplatí až při předání. Pyromanín si tady rovnou objednal kabátec z baziliščí kůže a k tomu červený pláštík – je to inkvizitor tělem i duší. Celé ho to vyšlo na 100 zlatých. Já si koupil jen obyčejnou kápi a Laudria vůbec nic.
Randalf se taky vydal do lazaretu s prosíkem. Všichni jsme totiž potřebovali ošetřit a on tam, po jeho posledním výstupu, měl červenou. Matka představená nakonec přimhouřila obě oči a za prospěšné práce v lazaretu jeho zákaz zrušila. Randalfa čeká hodně práce.
Dále naše kroky směřovali k chrámu, kde se Pyromanín pokoušel prodat baziliščí maso. Modlící se kněz ho chtěl ale podělat, a kdybych nezasáhnul, tak by ho prodal pod cenou. Nakonec jsme ho prodali za slušné 3 zlatky za libru, celkem tedy za 30 zlatých.
Bylo na čase proklepnout si Ishmalláhy v knihovně. Za pultíkem při vstupu seděl vybuhlej dědek, kterej se začal ohánět různejma lejstrama a formulářema, který začal Randalf za celou naši skupinu vyplňovat. Bohužel mě dědek z nástěnky poznal a vstup do knihovny nám zakázal.
Z dědka nakonec vypadlo, že by nás přeci jen pustil na propustku dobrodruhů za účelem zlikvidovat něco, co na ně vyskočilo z nějakejch starejch svitků. Nakonec jsme na to teda přistoupili a vydali se do sklepního patra knihovny.
Tady na nás vyskočila obří oslizlá žaba s bradavicemi a několika řadami zubů, která hned při první příležitosti vystřelila svůj obří jazyk po Laudrii a celou ji sežrala. To jsem teda čuměl. Během boje se nakonec z útrob žaby svým mečem vypárala. Už asi vím, jak se roděj děti barbarů. Chudák vypadala celá domlácená, a doslova stála z posledních sil.
Rychle jsme prolistovali složku o rodu Ishmalláhů. Co kdyby po nás chtěl dědek další lejstra, to už bych fakt nedal, toho mám u Dědka až až. Tady jsme konečně našli text, který vypadal, že by se mohlo jednat o heslo k tajemným dveřím z pozemní chodby. Vydali jsme se teda za nimi.
Samozřejmě nás starej dědek z knihovny pak nechtěl pustit do archivu. Pyromanín se ho snažil na oko přesvědčit, že tam potřebujeme, když jsme pro něj zabili tu žabu. Ale dědek se oháněl tím, že říkal, že nám zajistí přístup pouze pro zabití žaby. Laudrie, jak víme ne zrovna nejbystřejší, prokecla, že jsme se do archivu podívali. Následovalo následné dohadování s dědkem završené tím, že Randalf vyvolal na dveře iluzi a dveře vypadaly jako by za nimi byla cihlová stěna. Myslím, že do knihovny už má taky červenou…
S náhrdelníkem Ishmalláhů jsme se vydali ke dveřím v podzemí. Já už teda odmítám testovat hesla. Vzpomeňme si, jakou dostal posledně Pyromanín ránu, když řekl špatné heslo. Řekl jsem tedy Laudrii, že je na řadě. A tentokrát byl náš tip správný. Heslo ke dveřím za rituální místností Ishmalláhů je:
Krev není voda.
Jakmile tato slova Laudrie dořekla, kamenné dveře se otevřely. A za těmito dveřmi byly…. další dveře. Tyhle ale byly více zdobené a byl na nich rodokmen Ishmalláhů. Mužští potomci ovšem měli místo obličejů díry. Pyromanín to ihned rozlousknul a rozebral náhrdelník Ishmalláhů a vložil jeho části do správných otvorů a správnou kombinaci otočení. Jako zírám.
V další místnosti, která vypadala dosti udržovaně byly lavice, řečnický pultík a fontána, ve které byly zlaté mince. V místnosti byla také spousta obrazů, Randalf je hned chtěl sundat a vzít je s sebou.
Jako rád, si „půjčím” věci, ale nejsem debil. Kdyby z takto zakonzervované místnosti zmizelo něco cenného, tak si toho hned všimnou a podezření půjde jistojistě za námi. Pyromanín mezitím nabral vodu z fontány. Společně jsme pak šli prohrabat řečnický pultík, na kterém byla hromada papírů a svitků. Z nich jsme se také hodně dozvěděli. Třeba to, že za dveřmi chrápe krvelačný démon…
Otázkou teď je, jestli o něm Arysha ví, případně, co s ním chce dělat. Chce se s ním po nocích mazlit nebo s jeho pomocí ovládnout svět? Nejsem si teď vůbec jistej, jestli jí chceme ten Ishmalláhský náhrdelník vůbec předat.
Nechtěli jsme dělat unáhlená rozhodnutí, a tak jsme démonovi ještě dopřáli jeho šlofíka a vydali se zpět domů.
12. Khusuba – Dobrý
Když jsem se ráno procházel po městě všimnul jsem si, že kolem kasáren je až podezřele živo. Stačilo chvíli poslouchat a hned jsem se dozvěděl, že inkvizitorská loď, která měla přijet do Gehettu, ztroskotala u ostrova Heremptah. To je ostrov, o kterym se tady šíři hodně legend a všichni se ho bojí. Podle mě to jsou kecy. Kdyby tam byly nějaký zlý síly a příšery zahnané bohem Rejnokem, tak přece už dávno ostrov opustily a usídlily se i tady v Gehettu.
Na ostrově ovšem v ranních hodinách viděla stráž světlo ohně, a tak si teď myslí, že někdo přeci jen přežil. Stráže se tady teď dohadujou, kdo že tam pojede. A nikomu se tam logicky nechce, chvíli jsem se chtěl zdržet, abych viděl, kdo komu dá přes hubu první, ale usoudil jsem, že by to mohl bejt lehkej zdroj peněz a vydal se za zbytkem družiny jim o tomto možném úkolu říct.
Za necelou hodinu už sedíme na palubě lodi směrem k záchraně přeživších. Loď nás zavezla celkem daleko od ostrova, kapitán měl totiž nasráno až v kalhotách. Zbytek jsme proto museli doplout pramičkou. Pyromanín během cesty blil jak na jednu, tak na druhou stranu… no aspoň nakrmil rybky.
Laudria se chopila vesel a za hodinu jsme byli na plážích Heremptahu. Viděli jsme jen prales a hory za ním, nikde však žádné známky života. Šli jsme tedy najít vrak lodi, jestli nenajdeme něco tam.
Laudria zajistila loď celá nasraná.. asi proto, že musela veslovat sama. Pyromanín blil, Randalf se zase ze záchrany cizích lidí vymluvil, a já nikdy nevesloval, nevěděl jak na to a bylo mi trapný se zeptat.
Za jedním z výběžků jsme konečně něco zahlédli. Byl to slabý dým. Šli jsme tedy opatrně za jeho zdrojem.
U uhasínajícího ohýnku ležel nehybně nějakej elf. Pokud to je další nemrtvák, tak s ním rozhodně nechci mluvit já, a tak jsem se hned na začátku chtěl ujistit a rázně se ho zeptal: „Seš živej, nebo mrtvej?”
Týpek se při ztroskotání asi pořádně fláknul do kebule anebo to byl nějakej pacient. Byl celej zmatenej a furt se nás ptal, jestli víme, co jsme si přihodili. Já si ráno k snídani přihodil placku navíc, ale to ho asi nezajímá. Furt taky opakoval, že si tady na pláži postaví domek.
Nakonec z něj vypadlo i něco rozumnýho: jmenuje se Annarrgael a myslí si, že je tady už několik dní.
A když zmínil, že z ostrova se nedá dostat, tak se mu Laudria pěkně vytlemila a šla mu předvést, jak se odsud na lodi dostane. Nasedli jsme zpátky na loďku a Laudrie pohnaná její nasraností pádlovala jako o život.
Když jsme se ovšem dostali dál od ostrova, naše loď jakoby do něčeho narazila. Potopil jsem proto hlavu pod hladinu, abych se podíval, do čeho jsme to narazili. Nic tam ovšem nebylo. Laudrie proto zabrala ještě víc. Opět jsme do něčeho narazili, a tentokrát jsme dostali i jakousi ránu – byla dost podobné té, kterou mě s Pyromanínem daly zamčené dveře Ishmalláhů.
Pluli jsme teda zpátky. Viděl jsem, že to v Laudrii už úplně vře, a tak jsem jí chtěl pomoct s pádlováním, ale jejímu vražednému tempu pádlování jsem prostě nemohl stačit, pádlo mi vyrvala s tím, že jsem k ničemu a odpádlovala si to zase sama. Že já jí chtěl pomáhat… Příště ať si nasere.
Laudrie hnala hned k Annargaelovi a začala s křížovým výslechem. Z Annargaela ovšem nic kloudnýho nevypadlo, údajně ani neopustil pláž a zase si začal stavět střechu z listů palem.
Pyromanín začal hledat nějaký zdroj many, která by mohla tvořit bariéru ostrova a po chvíli ukázal na prales se slovy: „Průser je tam, jdeme.”
Já si chtěl teda nejdřív půjčit nějaké věci z vraku lodi, co kdyby tam bylo něco šikovného na cestu, ale Pyromanín byl zásadně proti… Příště mu to říkat nebudu a vytratím se s tím, že potřebuju srat…
Annargael se k nám dokonce i přidal. Osobně si myslím, že chtěl jen ochranku při sběru lepších listů na střechu, ale později jsme se dozvěděli, že je to taky inkvizitor, a ten by ochranku asi nepotřeboval. Proč ale teda zůstával až doteď na pláži?
Po nějaké době v lese jsem si všimnul divných blikajících světel v křoviskách u jakési zarostlé cesty. Pyromanín tím směrem zavolal jménem inkvizice. Odpověď ovšem nedostal, a tak jsem tam vystřelil výstražný šíp. Vylítnul na nás roj obřích komárů. Vzali jsme čáru a schovali se před nima, což nám vyšlo. Komáři nás nechali na pokoji a my tak mohli pokračovat v cestě. Už jsme šli kurva dlouho, a tak jsem vylezl na strom, jestli něco neuvidím. No kromě stromů a dalších stromů jsem neviděl absolutně nic. Šli jsme proto naslepo dál podle Pyromanínova pocitu.
Občas nad náma něco prolítlo, vždy jsme ucítili silný poryv větru následovaný celkem velkým stínem. Když se toto opakovalo už asi potřetí objevila se za námi obří ohnivá koule, která spálila značnou část porostu. Rozeběhli jsme se proto nahoru do kopce.
Po chvíli běhu jsme se ocitli u staršího dřevěného mostu, který vedl k ruinám. Nevypadal moc stabilně, ale Laudria to riskla – jestli projde ona, projdou určitě i ostatní. No… to byla teorie, v praxi se Annargaelovi podařilo prošlápnout jedno prkno a skoro jsme už využili knížku pohřebních rituálů, kterou nám na cestu dali.
Když jsme došli k ruinám, našli jsme obří kostru jakéhosi tvora. Vzhledem k velikosti komárů, kteří na nás vylétli dříve, to klidně ale mohla být i myš. Kostra byla po bližším ohledání roztrhána nějakým ještě větším zvířetem. Annargael asi špatně pochopil slovo ohledat a hnedka jí začal rvát její lopatky… Ten týpek je divnej, a slovem divnej myslim víc než divná náklonost s paní Bartodil od zbytku družiny.
Než jsme vešli dovnitř, podíval jsem se do jednoho okna, abych zjistil, co je uvnitř. Annargael mezitím ruiny zkusil obejít. Ani jeden jsme nenašli nic zvláštního, a tak jsme vešli hlavním vchodem. Vevnitř to smrdělo podobně jak u Buraka doma. Pyromanín se nejdřív bál zapálit pochodeň, aby to nevybuchlo, takže jsme tam chvíli chodili po tmě, než usoudil, že oheň je přeci jenom bezpečný. Podle mě si z nás jenom dělal prdel.
V prvních místnostech jsme našli nějaké cetky v podobě starých mincí. Pak jsem ale našel celkem pěkně zdobenou truhličku v níž byl neznámý lektvar s elfským písmem a bičík – myslím, že večer s ním navštívím hostinec. Jo a lektvar jsem hodil Pyromanínovi, Všeotec ví co dělá a nerad bych se po něm proměnil třeba v žabu nebo dostal svědivku.
V další menší místnosti jsme u ženské kostry našli velkej klíč k železným dveřím. Annargael jí zase urval lopatky… Myslím, že to není inkvizitor, ale hanobič ostatků.
Železné dveře jsme se pak rozhodli odemknout. Po odemčení se na nás vyvalil hroznej smrad z vysokejch skleněnejch nádob s ňákejma nevyvinutejma tvorama.
V první nádobě byl tvor s křídly a cedulkou se jménem Belor, v další jeho menší „bráška” jménem Ederath. Další nádoby mě už nezajímaly. Co ale zajímalo Pyromanína byla tři zkamenělá vejce, která hnedka šoupnul do batohu. Prozkoumali jsme zde taky stůl se střepama, injekčníma stříkačkama a hlavně poznámkama pod nimi. Z nich jsme zjistili, že zde původní majitel ruiny tvořil nové tvory, a že bariéra drží tyto tvory podobné těm v nádobách – akorát většími a živějšími. Lze ovšem vypnout černým krystalem napájeným fontánu.
Z téhle místnosti vedla díra ve zdi ven. Neměli jsme ovšem prozkoumaný ještě celý vnitřek budovy, a tak jsme šli nejdříve do poslední místnosti, která byla takovým vězením – a to mi věřte, to já poznám. V celách byly kostry dalších podobných tvorů, ale jinak nic zajímavého.
Když jsme dírou v „laborce” vyšli ven a vydali se po schodech výše na kopec za ruinami, narazili jsme na klec. V té jsme se museli schovat, protože se na nás vrhl stín, který nás celý den pronásledoval. Schovali jsme se proto do klece, kde na nás alespoň drápama a ocasem nemohl. Podle černé barvy a poznámkám jsme věděli, že se jedná o dravernu jménem Skullblad, který je velice nepřátelský.
Pyromanín si taky vzpomněl, že v poznámkách bylo, že ho dokáže skrotit speciální bič. Proto jsem mu dal ten, co jsem našel v truhličce. Pohled na malého Pyromanína s bičem v ruce před obří drawernou byl poněkud vtipnej, hlavně když na ní zařval: „Sedni!”
Drawerna ho sice neposlechla, ale když viděla bič, tak odletěla. Místo ní však přilítla drawerna druhá, stříbrná. Annargael vytáhl konzervu z laborky a její obsah hodil směrem k ní. Drawerna obsah začala očuchávat, ale než ho stihla sníst, přistál za ní Skullblad a začal na ní agresivně dorážet. Annargael využil situace a rozeběhl se za černým krystalem. Skullblad si ho ovšem hned všiml a vypustil na něj smradlavej mrak, pod kterým i tráva uhnila – prostě situace když si po dlouhé výpravě ve stokách sundám boty.
Stříbrná drawerna v tomhle smradu přistála, jak se ukázalo už si na smrad asi zvykla a nic jí neudělal. Annargael jí podal další konzervu. Teď už ji neočuchávala, ale zařvala a plivla po něm taky ňákej plyn.
Už jsem se začal v této situaci, kdy jsme všichni v kleci a kolem nás dvě drawerny, který chrlej jedovatý plyny, loučit se životem. Pyromanín asi taky, protože se začal povšeotcovávat. Ale pak do sebe kopnul ten neznámej lektvar, co jsme našli. A divte se nebo ne, nedostal svědivku a ani se neproměnil v žabu. Proměnil se, to jo, ale v hambatou elfku.
Když ho v téhle podobě viděla stříbrná drawerna, začala pohupovat ocasem a přibližovala se přátelsky k němu. Pyroelfka k ní natáhnul ruku, a ta z toho byla celá veselá. Annargael se tak zase začal přibližovat směrem ke krystalu se sušeným masem v ruce. Jako ten týpek vypadal, že mu hráblo, ale on se Skullblada, o kterém jsme četli, že se nedal zkrotit, začal ochočovat sušeným masem. Sebevrah to je! Takhle žádnou odměnu nedostaneme, když se nám zabije! Skullblad mu maso vyrazil z ruky a svýma obříma drápama ho odhodil několik metrů daleko, kde zůstal nehybně ležet.
Pyroelfka i s bičem v ruce, pořád ale úplně hambatá, nasedla na stříbrnou a když se Skullblad už chystal Annargaela rozdrtit ocasem, vrhnuli se společně po něm. Následovala zběsilá honička ve vzduchu. Stříbrná drawerna s hambatou Pyroelfkou na zádech naháněli Skullblada po obloze, kde se ho snažil strefit bičem. S Laudrií jsme se mu snažili pomoct alespoň lukem.
Když už konečne Pyroelfka bičem trefil Skullblada, zřítil se paralyzovaný k zemi.
V tuhle chvíli se Annargael zvednul ze země. On snad předstíral mrtvého, aby ho to agresivní zvíře nechalo. Hlupák.
Aby nám černá drawerna zase nevzlétla do vzduchu, kde měla značnou výhodu, přiskočil jsem k ní a začal mu dělat díry do křídel. Já vím, brutální řešení, ale nikoho jiného nic lepšího na mou otázku, co s ní, nereagoval.
Laudria jen stála opodál, nechtěla drawernu mrzačit a Annargael se jí zase snažil ochočit… Po chvíli bodání do křídel jsem zjistil, že to bylo mrhání časem, protože se začala regenerovat.
Paralýza už pomalu přestávala účinkovat, když se po schodech vydrápala totálně zeblitá a pořád hambatá Pyroelfka. Začal na nás řvát, co jako děláme, že je drawerna pořád živá. Museli jsme teda drawernu zabít doufajíc, že nám neodletí.
Laudria po ní máchala mečem, pyromanín bičem a já s Annargaelem jsme po ní stříleli luky. Byl to kurva dlouhej boj, ve kterým to náš kosti milující elf dost schytal a upadl do bezvědomí. Když se hambaté Pyroelfce povedlo drawernu zase na chvíli paralyzovat, vystřelil jsem po ní dobře mířeným šípem a drawernu zdolal – od teď si budu říkam Keiju drawernosestřel… nebo nějak jinak, tohle není moc epický…
Hodil jsem po (stále hambaté) Pyroelfce ranhojič pro Annargaela. Jakmile byl stabilizovaný, šel ke stříbrné drawerně a zašeptal jí něco do ouška, nebo jak se říká tý díře, co měla v místech, kde mívaj jiný zvířata uši, a ona odletěla. Chvíli na to se Pyroelfka přeměnila zpátky na Pyromanína… a ano, Pyromanín teď před náma stál taky hambatej… Oči mi tam sklouzly úplně samy, a jelikož mám na tyhle věci až moc dobrej odhad, tak jsem byl udivenej, že má malej Pyromanín poměrně slušnou výbavu – dobrejch osm coulů v klidu.
Mezitím, co si šel Pyromanín posbírat věci, co se mu neroztrhaly, když změnil velikost z půlčíka na elfku, jsme sundali černý krystal z podstavce a mohli jsme se vydat zpět na pláž a s naším nákladem, rozumějte Annargaelem, zpátky do Gehettu pro odměnu.
Do Gehettu jsme se dostali až večer se stále hambatým Pyromanínem a Annargaela předali kapitánovi v ještě stále bezvědomém ale stabilizovaném stavu. A pro tentokrát jsem si z jeho kapes nic nepůjčil… Ne že by tam něco měl…
13. Khusuba – Pokánice
Během noci ze včerejška na dnešek jsme měli s Pyromanínem výjimečně trochu na pilno. Pyromanín se zavřel v laborce, kde něco kutil. Já se trochu prospal na lodi, takže se mi ještě nechtělo moc spát, a tak jsem se vydal toulat do ulic. Během mého toulání jsem dotoulal až do doků, kde jsem se zastavil na černém trhu, kde jsem se trochu zapovídal s fakt divnym týpkem v kapuci. Původně jsem si myslel, že mě zve k sobě třeba na skleničku, ale nakonec se ukázalo, že by rád, kdybych se přidal do jejich „cechu”. Musel jsem přísahat, že o jejich cechu, členech, aktivitách a tak nebudu mluvit, a tak slovo dodržím… Ale můžu říct to, že aby mě ostatní členové poznali, dostal jsem úplně supr čupr tetko přes celou hruď. Chvilku jsem se bál, že to bude bolet aspoň trochu, jako když mě Pyromanín probodnul rameno vrhnutou dýkou v hospodě, ale bylo to celkem v klidu. Nemohl jsem se dočkat, až ho všem doma ukážu. Takhle velký určitě ještě neviděli!
Domů jsem přišel ještě za tmy a zvládnul se i trochu prospat, na rozdíl od Pyromanína, kterej byl pořád ještě v laborce, když jsem přišel.
Ráno jsem klasicky zkontroloval Šampolína, jestli ještě aspoň trochu vnímá nebo byl je už zcela ztracen v prastarých textech. No… dejchá a to asi stačí.
Máme ještě pár dní než se vrátí paní Arysha, takže máme čas vymyslet, co s jejím náhrdelníkem a hlavně Annapurnou. Rozhodli jsme se teda tenhle čas využít k získání ebenového dřeva, který si Pyromanín mocně přeje. Zjistili jsme, že ho můžeme najít na sever po řece od Gehettu ve starých Zahradách Maritamon, kde se před léty údajně usadilo něco velice zlého. Sbalili jsme si tedy s Pyromanínem a Laudrií svých pár fíků a vydali se na cestu. Randalfa jsme raději nechali poblíž Šampolína, kdyby mu už skutečně přeskočilo a chtěl zase vyjít do ulic hambatej, zakrytej jen inkoustem napsanými hieroglyfy po celém těle… Občas mě fascinuje, že ve svém věku zvládá napsat slovo pro kance na svá vlastní záda.
Po zhruba pěti hodinách cesty jsme v rákosí u řeky uslyšeli jakýsi nezvyklý šustot. Byl to krokodýl tak veliký, že jsem se divil, že si ho Laudrie hned nevšimla. Nechtěli jsme riskovat a začali po něm s Pyromanínem střílet šípy. Jeden z mých šípů mu dokonce prostřelil pacinku skrz naskrz. Nestihli jsme ho ale zdolat ještě před tím, než se k nám dostal. Laudrie se ale rychle 2× ohnala mečem, což ovšem pořád nestačilo. Hluk tohohle boje ale přilákal dalšího. Vystřelil jsem po něm šíp, který mu nyní trčel z očního důlku. To ho rozzuřilo a chtěl se zakousnou do Laudrie, která se však bleskově uhnula a na oplátku ho chtěla setnout mečem. Její meč ale jenom sjel po jeho šupinách. To jí rozzuřilo a rozpřáhla se znovu. Touhle druhou ranou mu uťala hlavu (POČET SETNUTÝCH HLAV LAUDRÍÍ | | | | ). Pyromanín následně vystřelil po prvním krokodýlovi a stejně jako můj šíp zasáhl oko, ovšem s tím rozdílem, že zde nezůstal a proletěl krokodýlem a letěl dál a dál. Myslím, že o tomhle šípu budou kolovat legendy a jednou za 5o let ho v Gehettu uvidí prolítávat kolem. Oba krokodýli leželi mrtví na zemi.
Po tomhle boji jsme se rozhodli zalehnout a v cestě pokračovat až druhý den. Během táboření jsem oběma znovu detailně ukazoval svoje tetování, až jsem si všimnul, že Pyromanín na něj kouká možná až moc. Kdo ví, jestli to bylo kvůli tomu, že mi tetování záviděl, anebo kvůli tomu, že jsem si musel úplně sundat tuniku, aby bylo vidět celé… Možná se zastavím pod jeho dekou a jednu možnost vyloučím. Měl bych problém, kdyby se chtěl přidat do stejného cechu a kápové zjistili, že informace o něm má ode mě.
Během noci nás Pyromanín, který držel hlídku, vzbudil. Na menším srázu nad námi jsme slyšeli podivné zvuky. Po chvíli z vrchu něco spadlo. Byla to rezavá šavle, kterou po chvíli následovaly i dva šípy. Jeden na mě a druhý na Laudrii. Já se naštěstí vyhnul, ale Laudrie takové štěstí neměla a šíp jí zůstal v rameni. Teď jsme si konečně všimnuli, že se na nás ze srázu řítí tři skřeti. Celkem mě namíchlo, že po nás takhle v noci střílejí. Po skřetovi s lukem jsem proto máchnul bičem, a ten mu useknul ruku, ve které luk držel. A má to! Randalfovo rčení, že když nemáš luk, tak nemůžeš chodit, je očividně pravdivě. Protože po dopadnutí utnuté ruky s lukem následovalo i celé tělo – mrtvej už nikam nedojde.
Pyromanín pak vrhnul blesk po druhém skřetovi, kterého následně Laudrie dodělala. Třetí skřet se na ní divoce vrhnul, ale minul. Pyromanín ho střelil šípem a Laudrie ho následně probodla.
Pyromanín jim všem odřezal uši a mrtvoly jsme naházeli do řeky, kde si na nich určitě pochutnají další krokodýli a nám snad dají pokoj. Po tomto úklidu jsem se šli podívat, co to vlastně ze srázu spadlo. Byla to od skřetů okousaná mrtvola nějakého obchodníka. Vylezl jsem na sráz a rozhlédl se, jestli někde neuvidím jeho povoz. Ten ale nikde nebyl, očividně si skřeti sváču dotáhli. Pro jistotu jsme noc strávili na křovisky na druhém břehu řeky. Další útok skřetů se ale nekonal.
14. Khusuba – Stvorenec
Ráno po probuzení jsme na řece viděli ptáka většího než Pyromanínův. Ulovil rybu a odletěl. S Laudrií jsme se umyli v řece, během kterého se jí podařilo vylovit skřetí zápěstí. Se znechucením ho odhodila. Přeci jen asi chce, aby někdo dostal její ruku a ne aby ona dostala ruku skřeta. Následně jsme posnídali a vydali se znovu na cestu do „mrtvých” zahrad.
Místo Zahrad Mariamon na nás působilo nezvykle dobře. Sice to tady vypadalo jako hřbitov rostlin, ale bylo tu fajn. Nejspíš to bylo tím ženským broukáním, na které nás Pyromanín upozornil. No ještěže jsme nechali Randalfa hlídat dědka, nebo by… no však víte..
U jednoho z truhlíků s teď už jenom kamením a pískem stála dívka v bílých šatech. Pyromanín hned poznal, že není živá a jedná se o přízrak (no nevím, jestli by to Randalfovi vadilo), a tak ji zdvořile pozdravil, aby zjistil, jestli je hodný přízrak nebo ne. Žena se otočila. Podle její tmavší pokožky bylo jasné, že původně to byla Gehetťanka. Pyromanín s ní chvíli konverzoval o dle jejích slov krásné zahradě, slavnosti a o tom, že je to zahrada kněžky – ano té mrtvé z té skleněné rakve. Radši jsem jí neřikal, že je její paní už několik set let pod drnem, aby jí to nenasralo. Stačilo ale aby se Pyromanín zeptal, jestli si může utrhnout větev ebenu a během zlomku vteřiny už nasraná byla. Z její tváře začaly odpadat kusy masa, její oči zmizely a místo nich z prázdných očních důlků červeně svítilo. Trochu mi připomněla nasranou matku představenou z lazaretu. Když se však Pyromanín okamžitě omluvil, proměnila se zpátky na milou dámu. Panečku, ta by zvládla zkrotit každýho chlapa.
Pyromanín se s ní, jako by nic, bavil dál. Zjistili jsme, že se jmenuje Ira, a že se o zahrady stará již od šestnácti let, tedy 11 let (…a nějaké to století k tomu). Napadlo nás obelstít Iru tím, že se Pyromanín nabídne jako pomocná ruka o starání se o ebeny, kde si pak jednu větev zapůjčí. Nejdřív jsme ale chtěli zahrady projít.
Hned v první z budov nás zastavila magická barierá. Ta bránila jakousi hromadu knih, která se Pyromanínovi zalíbila, a tak s pomocí magické hůlky jednu knížku rozlevitoval a pokusil se s ní projít bariéru. Jakmile se ale knížka bariéry dotkla, změnil se z venku znějící uším líbivý zpěv na skřípavou uči rvoucí baladu a za námi se přiřítila hnijící forma Iry. Abych ten hrozný zpěv nemusel poslouchat, tak jsem radši na chvíli zkolaboval. Když jsem se probral s pocitem, že jsem odpadnul na 3 kola, bylo všude mě oslepující světlo, takže jsem nic neviděl. Slyšel jsem ale Pyromanína jak sesílá blesk. Jakmile jsem začal už trochu vidět, neviděl jsem ani Iru, ani bariéru. Co se tady teď kurva stalo?!
Pyromanín začal knížku číst. Byla to zčásti rozpadlá knížka s hieroglyfy a ilustracemi různých rostlin. Ani jednomu jsem pořádně nerozuměl.
Cestou k další budově jsem si ještě trochu mnul podrážděné oči a během toho šlápl na pár střepů. Pyromanín v nich poznal střepy inkvizitorské nádoby se svěcenou vodou. Uvnitř budovy jsme našli kostlivce v inkvizitorkých hadrech. Měl u sebe papírek s úkolem pro Cyrila. Byl na něm úkol poslat Iru k odpočinku spálením jejího těla a jejích věcí. V další místnosti byla další bariéra a uvnitř kvetoucí kosatec. Rozhodli jsme se si s bariérou nehrát, protože Ira podle Laudrie s Pyromanínem ještě znovu neumřela (nebo jak se sakra říká, když někdo mrtvej znova jakoby umře?).
V další budově jsme našli hodně divný kořeny, který jakoby žily a hýbaly se. Nechtěli jsme bojovat s kořeny, to by nebylo moc hrdinský, a tak jsem si vzal od Pyromanína hořící láhev, počkal až si Pyromanín udělá trochu náskok, hodil lahev na kořeny a bral čáru. Ira nás s řevem pronásledovala. Pyromanín se v běhu otočil a poslal na ní pár blesků, které Iru zasáhly, a ta zmizela. Celkem snadný.
Než kořeny dohoří, šli jsme prohledat poslední z budov. Magická bariéra uvnitř nám napověděla, že Ira tady pořád ještě někde je. V bariéře byla zdobená kosa. Museli jsme očividně spálit i tu, a tak se pro ní Laudrie natáhla. Hned jak se jí dotkla, dostala ránu a u nás se zase objevila hnira (hnijící Ira). Pyromanín na ní opět seslal z prstenu magický blesk a já jí seknul dýkou. Hnira zmizela.
V další místnosti ale byla bariéra další. Zvolili jsme tedy stejnou taktiku. Hnira ale udělala to samé a začala nejdřív zpívat – zase jsem z jejího skřeku odpadnul (to by se v hospodě vydělávaly zlaťáky, kdybych tohle uměl já – napadlo mě při psaní těchto řádku a hned jsem si prohledal měšec, jestli něco nechybí).
Probral mě až další křik Iry. Pyromanín ležel vedle mě, ale po Laudrii nebylo ani stopy. Ira se zrovna krčila nad Pyromanínem, a tak jsem po ní s řevem vyskočil a bodnul jí hrdinně do zad a ona zmizela. Zavolal jsem na Laudrii, která se ozvala z vedlejší místnosti. Společně s Pyromanínem, kterej se zrovna probral jsme se za ní vydali. Byla v místnosti s truhlou. Moje oči nejdřív kmitaly z truhly na Laudrii a z Laudrie na trhlu, ale nakonec zůstaly na Laudrii, která do sebe kopla Sedmibíl a byla dobrá. V truhle byla samá veteš a náhrdelník. S Pyromanínem jsme jí proto celou čapli a odnesli do ještě hořících kořenů. Přihodili jsme i knížku a kosu.
V plamenech se objevila postava Iry a ozval se hlas: „Dejte na ně pozor.”
Jako sorry dámo, ale radši dáme pozor sami na sebe než na uschlou zahradu.
Místu se hned ulevilo a my se vydali do místnosti s kosatcem. Získali jsme jeho cibulku a okvětní lístky – podle Pyromanína se z něj dá uvařit lektvar pravdomluvnosti, přesně ten, kterým ostatní nadrogovala paní Bartodil.
Chtěli jsme s Laudrií začít kopat hrob pro Cyrila, ale Pyromanín nás zastavil s tím, ať to necháme, že nám pak chce něco ukázat a s těmito slovy šel mazat olej na větev ebenu. S Laudrií jsme šli radši jinam, všeotec ví, proč to dělá, a já to rozhodně vědět nemusím.
Pyromanín se po několika hodinách vrátil s parádní vycházkovou holí. S její pomocí vyvolal kamenného elementála, kterej sám vykopal hrob, do kterého jsme pochovali Cyrila.
V zahradách jsme taky přečkali noc.
15. Khusuba – Chudý
Hned ráno jsme se vydali stejnou cestou zpátky do Gehettu. Tahle cesta byla rozhodně klidnější a nic se během ní nestalo (kromě dalšího předvádění mého supr čupr tetování kočky a klíče).
Do Gehettu jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne. Naše první cesta vedla do lazaretu, kde si Pyromanín s Laudrií nechali ošetřit rány. Po ozdravné kůře jsme zamířili na radnici za kapitánem. Radnice už vypadala zavřená, ale kapitán u sebe byl. Dokonce už vypadal o něco lépe než posledně. Pyromanín mu předal skřetí uši a shrábnul odměnu. Při odchodu se k nám připojil i Randalf, se kterým jsem zkontroloval nástěnku. Paráda, zase na ní nejsem, to už jsou skoro 2 týdny bez obrázku! Ale nápis „Nepůjčujte si věci bez dovolení,” byl určitě mířenej na mě – ten kapitán si nedá pokoj. Cestou domů nás uprostřed ulice zastavila jakási ženština žadonící o pomoc jí a staré ženě. Nemohli jsme z ní ale dostat o jakou pomoc, se jedná. Nakonec jsme šli ale s ní, abychom zjistili, o jakou otázku života a smrti teda jakože jde.
Když jsme procházeli úzkými uličkami Gehettu, ve kterých rozhodně nesmrděla zvířecí moč, se najednou zbytek družiny začal svalovat k zemi. Na zlomek vteřiny jsem na střeše za námi uviděl ženskou siluetu s pořádnejma … flusačkama, než jsem se svalil taky.
Když jsem se probral, byl jsem v jakési podzemní místnosti se svázanýma rukama. Ostatní tady byli taky. Všichni bez věcí. Ať nás tady svázal kdokoli, pěkně to ofláknul, z provazů jsem se dostal až moc lehce a začal rozvazovat ostatní. Během rozvazování jsem se pořád cejtil trochu jako po lehkém flámu se sestřičkama z lazaretu – KAM UŽ NECHODÍM, ABYCH NENASRAL MATKU PŘEDSTAVENOU!!!
Chvilku po tom, co jsem dorozvázal posledního Randalfa, rozrazily se dveře. Za dveřmi bylo větší světlo než v místnosti, takže jsem zprvu rozpoznal jen ženskou siluetu. „Vy jste ale příšerně hloupí,” ozval se hlas a hned mi bylo jasné, že se jedná o nindža holku. Za jejími zády pak byla dívka v nesnázích.
„Tohle že je ta stará paní?! Vždyť není vůbec stará!” vypadlo ze mě, hned co jsem si uvědomil, o co tady jde. Podle řezných ran na našich předloktích nám bylo jasné, že nám zase prohrabávala vzpomínky. No… doufám, že si nepřehrávala minulou noc, protože jinak… Musel jsem trochu odklonit pohled, aby neviděla, že začínám rudnout jako prasečí krev.
Nindža holka si sedla a opřela se o zeď. Tak jsem si sednul taky, ne proto, že si sedla ona, ale proto, že mi ještě nebylo úplně oukej, oukej?! Laudrie se pořád pídila po svých zbraních, až si nindža holka začala myslet, že s nima má až moc nezdravej vztah, očividně její noční vzpomínky taky budou dost záživný… a divný…
Na to že se s ní vidíme už poněkolikátý se nám ráčila představit až teď. Říká si Snílka a mívá prý věštecké sny, kde se může dotýkat reality… A sakra! Tak teď už teda fakt doufám, že nehrabala ve vzpomínkách minulé noci. Prý se jí pořád opakuje jeden sen: žena letící na okřídlené příšeře nad hořícím Gehettem a následně jak usedá na trůn. No samozřejmě to byla Arysha. Pak nám říkala o Starém kontinentě a zakonzervovaných starých časech – to už ale dávno víme, takže přece jen nejsme úplní hlupáci… víš… Nindža snílková holko…
Následně přišla i řeč na Anapurnu, o které nám Snílka řekla nějaké informace jako to, že to je démon, služebník Podrobitele a kdesi cosi. Ve zkratce jsme si potvrdili, že to máme zabít. Samotný ples paní Aryshi, na kterej jsem se teda dost těšil, má bejt údajně hostina pro tohohle démona. Takže ušité šaty pořád ještě nikam nevytáhnu… Zjistili jsme taky, že Snílka je kněžka Šakala a leč by chtěla, zřejmě ideálně bez nás hlupáků, tak se k Anapurně kvůli mocné magii v místnosti nemůže přiblížit. Půjčí nám ale její kolegyni, tu co nás žadonila o pomoc, a pak nás odtáhla až sem. Představila se jako Stoala. Dokonce nám poskytne mocné vybavení, které nám v boji s démonem pomohou. Nejdřív ale musíme projít jakýmsi rituálem, během kterého se střetneme s našimi strachy či co. Sedli jsme si do kruhu, dali trochu krve do flakónku a následně museli vypít speciální lektvar, abychom se napojili na nějakou vlnu Mach Amon. Jako žádný drogy jsem nezkoušel, ale tohle znělo jako něco co se vám stane po jejich požití – příšerně. A ještě hůř chutnal ten lektvar.
Potom, co jsme do sebe lektvar kopli, přenesli jsme se jako portálem u maguse Qadira Amala. To u mě a Laudrie samozřejmě vyvolalo stejnou reakci – poblili jsme se. Ostatní zatím stihli trochu prozkoumat ohromnou kruhovou kamennou místnost, ve které jsme teď byli uvěznění. Nebyly tu žádné dveře. Jen oltář uprostřed. Když se k němu Randalf přiblížil, tak se na něm rozzářili kameny s nějakáma znakama, kterejm jsem nerozuměl a ani u Šampolína jsem podobné neviděl. Randalf se Stoolou si začali hrát s kamením a po chvíli se rozzářili ještě víc a za nimi se vysunul kamenný reliéf s drawernou, které na ocase chyběly čtyři pera. Před reliéfem se následně vynořili 4 lektvary. No jestli budou chutnat stejně hnusně, tak je pít jako nebudu. Lektvary nás ale táhly k sobě. Hlavně ten bílej. Než jsem se k němu ale natáhnul, čapla Laudrie ten červenej a trochu upila. Následně dala napít i nám. Jako řeknu vám, koštoval celkem dobře, trochu mi připomínal melounové víno, kterýho mi tudle dala cucnout Grindela. Při jeho konzumaci jsme cítili nával síly. Jedna ze stěn začala jakoby kmitat a objevila se v ní zasněžená cesta. Jelikož nebylo v místnosti kam jinam jít, šli jsme do tohohle portálu. Dál po cestě jsme uviděli dlouhý dům. Laudrie se za ním hnala, sotva jsme jí stačili.
Když jsme vešli dovnitř, byly všude pavučiny, převržené stoly, vyhaslá ohniště a kurde fajné stříbrné kostky! Půjčil jsem si je. Laudrie na celou místnost křičela: „Tati, tati.”
Stoala asi něco vycítila a seslala prosbu chránící před temnotou. Po chvíli jsem si všiml proč. V čele místnosti byl na vyvýšeném místě trůn a na něm seděla shrbená postava pod rozpadajícíma se kožešinama.
„Dcero, ty ses nikdy nevrátila,” promluvil najednou kostlivec a začal se z trůnu zvedat. „Zklamala jsi mě, já jsem čekal… Proč nemůžeš být jako tvůj bratr… Byla jsi naše naděje a zklamala jsi nás…” deptal pantáta Laudrii dál. Někde v půli cesty od trůnu k Laudrii začal morfovat v jakousi černou hnusnou hnijící vraní bytost se slepým okem. Ne že bych chtěl narušit rozhovor dávno ztracené dcery s pantátou, ale už to začínalo trochu smrdět, když se po ní ohnal, a tak jsem švihnul bičem těsně vedle jeho hlavy. Následoval blesk z Pyromanínova prstenu. Pantáta panvrána na oplátku vrazil zobák Laudrii do ramene. Z rány rychle vyrostl černej bolák, kterej následně prasknul a začal z něj vytékat ještě hnusnější hnis. Fujky.
Následně probíhal lítý poj s panvránou. Randalf s Pyromanínem metaly blesky, Stoola vyvolala božího bojovníka v podobě lvice, já švihal bičem a Laudrie se oháněla mečem.
V jednu chvíli jsem se k panvránovi přiblížil až moc a taky mě klovnul. Následoval černej bolák a já cítil, jak společně s mazlavým hnisem moje tělo opouští síla.
Během boje se dostal do přední linie i Randalf, ke kterému panvrána přilítnul přes celou místnost. Majznul ho teda ocelovou částí hole do hlavy, až to zadunělo. Pantáta se po Randalfovi ohnal a ten padnul k zemi. Pyromanín na něj seslal další blesky a Laudrie se napřáhla, jednou ranou ho sekla do křídla a druhým máchnutím mu setla hlavu.
(POČET SETNUTÝCH HLAV LAUDRÍÍ | | | | |)
Tělo panvrány se rozpadlo v prach a v prach se začala rozpadat i celá místnost. Utíkali jsme tedy zpět do portálu kamenné místnosti. Když jsme doběhli, vysypal jsem z kapsy, kam jsem dal stříbrné kostky prach. Holt budu muset dál hrát s těma dřevěnejma no.. Ze zasněžené krajiny s pantátou zbylo Laudrii akorát trauma a červené pírko z vraního démona. Dali jsme ho na místo do reliéfu. V místnosti jsme taky ucítili, že se nám vrací naše síly, které jsme vyčerpali v boji s panvránou.
Konečně jsem se mohl taky natáhnout po lektvaru. Po tom bílém samozřejmě, ten mě táhnul víc než nějakej modrej nebo žlutej. Zase jsme ho koštli všichni. Ostatní jako by něco cítili, ale já nic. Dost mě to zklamalo, ale aspoň nebyl hnusnej. Následovalo otevření dalšího portálu. Tentokrát za ním ale nebyla sněžná cesta, ale jen tma.
Když jsem vstoupil dovnitř, hnedka jsem hodil držku, protože tam bylo točité schodiště. Taky tady ta magie mohla rozsvítit, abych se neztrapňoval. Pyromanín mi nad hlavou vyčaroval kouli světla. Začali jsme tedy stoupat nahoru, kde jsme narazili na přivřené dveře. Z místnosti se ozývalo smyslné hekání. Bylo mi blbý tam jen tak vrazit, tak jsem zkusil zaťukat. Bez reakce. Než jsem zkusil zaťukat trochu hlasitěji, vrazila Laudrie prostě dovnitř. V exoticky zdobené místnosti jebal na posteli bělovlasý elf elf s ženou, na kterou jsme přes jeho zdatná záda neviděli. A i když Laudrie nevrazila do místnosti zrovna jemně, byl elf celkem v klidu. Klidně se na nás otočil s ještě ztopořeným lofasem a přehodil přes sebe župan.
Konečně jsme uviděli i na ženu. Měla sněhově bílé dlouhé vlasy přesně jako moje matka…
Mami?!
Žena se otočila. Kusy kůže a masa jí odpadávají od obličeje, ale i tak je stále krásná. Moje matka Aldonie.
„Kvůli tobě umírám,” ozývá se její chraplavý hlas.
„Co? Kvůli mě? Vždyť já ti odešel pro lék, pro který jsi mě za Šampolínem poslala,” oči se mi začínají plnit slzami.
Roky jsem se o tebe staral, abys mi neumřela. Co to říkáš?
„Kvůli TOBĚ umírám,” line se z jejích odpadávajících rtů znovu a její tělo padá bezvládně na postel.
Matko!
„COS JÍ TO PROVEDL?!” obrací se moje pozornost k elfovi.
Proč je matka tady s ním, když naposledy byla v Kar Mirintu. Tohle ani jako Kar Mirint nevypadá. Co udělal mojí matce?! Celou mou bytostí začíná prostupovat hněv. Cítím jak se ve mě vaří krev a moje pravá ruka sama vrhá na elfa dýku, která ale prolítává vedle jeho hlavy.
Pyromanínův blesk ovšem mága zasáhne. Randalf po něm vrhá protoplasmu, ale také netrefuje.
Mág natahuje ruce kolem kterých se začínají formovat malé sněhové vločky. Jeho pohled je namířen na mě a během sesílání kouzla rázně pronáší jen: „Necítím z tebe žádnou magii!”
Před kuželem mrazu nestíháme uhnout a zasahuje nás všechny. Stoola sesílá auru štítu a Pyromanín po elfovi vrhá z prstenu další blesky. Po několika zásazích padá elf mrtev k zemi.
„Matko, matičko,” šeptám a shýbám se k matce ležící nehybně na posteli. Přes slzy v očích jí skoro nevidím. V mysli prosím všechny bohy, aby otevřela oči a podívala se na mě. Vstávej. Prosím. Řekni něco. To jsem já Keiju. Matko!
…
…
…
Začala se proměňovat v prach. Sedím na posteli s prachem a pírkem v dlaních. Pyromanín mě tahá za rameno. Jakoby z dálky slyším nějaká slova. Nerozumím jim… Najednou mě silné paže zvedají a táhnou pryč…
Vrátili jsme se nazpátek do kruhové místnosti s lektvary. Mezitím, co jsem si v hlavě opakoval, že to co se děje v místnostech není skutečné, mi už Randalf podával rozpitý modrý lektvar. V dalším kamenné rámu se nám otevřela cesta.
Za nově otevřenými dveřmi se nacházela školní třída. Byli v ní zástupci všech ras od lidí, po elfy, trpaslíky či půlčíky. Před tabulí stál s jistou autoritou profesor, a jakmile si všiml Randalfa, přestal s přednáškou a upřeně se na něj zadíval. Společně s ním se na Randalfa otočila i celá třída
,,Nezapomněl jsi v 55 dorazit do druhého ročníku, Ran-dal-fe?” začal se našemu magusovi posmívat a v posmívání i dál pokračoval, ,,Nebudeš k závěrečným zkouškám potřebovat chodítko?”
K profesorovým posměškům se začali postupně přidávat i studenti. Posměšky na Randalfa nebraly konce a čím více jich bylo, tím více se v obličejích studentů a profesora objevovali stále více děsivé grimasy, až se protáhlé držky začaly spojovat v jednu velkou masu.
Uprostřed třídy se teď tyčila ohromná masitá hromada se třemi hlavami, desítkami lidských nohou seřazených jako stonohy a gigantickými klepýtky na místo rukou.
Pyromanín vyčaroval na zemi plamínek o velikosti jablka a začal vytahovat luk. Ostatní nestihli nijak zareagovat a už se na nás řítila velká zelená koule slizu. Laudria a Stoala se nestihly uhnout a sliz je celé pokryl.
Laudrie se ohnala po jedné z hlav. Ta se se vzteklým zasyčením trochu stáhla. Laudrie se proto ohnala po hlavě druhé, do které se taky trefila. Randalf se k útoku přidal a po mase vrhnul tři mrazivé střely následované kopím pravého světla od Stoaly. Pyromanín už s lukem v ruce vyslovil zaklínadlo a z poměrně malého plamínku se stal ohnivý elementál, který se ihned vydal ke zrůdnosti před námi.
Následovala přehlídka dalších seků od Laudrie, mrazivých střel od Randalfa, kopí pravého světla od Stoaly a letících šípu ode mě a Pyromanína.
Masa ovšem stále stála téměř netknutě před námi. Pyromanín proto vyvolal dalšího elementála – tentokrát většího.
Zrůda se svým klepete ohnala po Randalfovi a v pevném sevření ho vyzvedla do vzduchu, kde mohl jen bezmocně viset. Mezitím všemi svými hlavami útočí do elementála. Stoala sesíla auru ochrany. Elementálové vší silou buší do ohromného těla, ale žádná z jejich ran se netrefuje. Laudriina máchnutí už se také moc netrefují. Natahuji luk a hledám výhodnou pozici. Pouštím tětivu a můj šíp si razí cestu naskrz všemi třemi hlavami. Místnost i s bezvládným tělem se mění v prach. Zase bereme pírko a bereme čáru do kruhové místnosti.
Stejně jako v předchozích případech cítíme, jak se nám vrací síla, a proto Pyromanín hned bere poslední žlutý lektvar. Kolem kamenného rámu dveří se znovu objeví světlo a otevírá se nám snad už poslední cesta. Z těchto dveří cítíme zápach kouře, nacházíme se na bojovém poli. Všude se válí spousta mrtvol a standard inkvizice. Pyromanínovi se smekla noha po těle jednoho z mrtvých iknvizitorů, ,,Ctihodný otče…” začne naříkat Pyromanín, ale je přerušen ohromným výbuchem. Všichni se otočíme za jeho zdrojem. Kousek od nás vidíme, jak zem vybuchuje ohněm a nad ní létají 3 drawerny. Laudrie a Stoala stály přesně v místě výbuchu a ten je odhodil několik metrů. Země začíná vybuchovat všude kolem nás a žhavé plameny nám zaterasují cestu ke dveřím. Zvuk výbuchů protíná zvuk dusavých kroků a my po chvíli vidíme obřího ohnivého elementála se 3 očima.
Pyromanín pohotově vyvolal ze svěcené vody, kterou nám Stoala předtím v kruhové místnosti rozdala, vodního elementála. Já zatím střílím z luku, ale můj šíp elementálovi nic nedělá. Laudrie se k elementálovi rozbíhá, vyměňuji luk za magickou dýku a přidávám se k ní. Pyromanín s Randalfem a Stoalou zatím sesílají kouzla. Elementála v jednu chvíli protíná kopí pravého světla, několik blesků a hlavně mrazivé střely, které jej dodělávají a elementál s ohromným řevem padá k zemi.
Ještě než se všechno zase promění v prach, bereme pírko a utíkáme k teď už volným dveřím.
V kruhové místnosti zasazujeme všechna pírka do reliéfu, který se záhy rozestupuje a otevírá schránku, ze které bereme lazuritový a opálový náhrdelník a prsten blesku. Rozebrali jsme si je následovně: Laudrie dostává opálový talisman, já lazuritový talisman a prsten blesku bere Randalf.
Chvíli na to začala celá místnost potemňovat a jakmile jsme po chvíli už zase viděli, byli jsme nazpátek v reálném světě. Kousek od nás byly naše tašky se zbraněmi a Nindža holka aka Snílka byla pryč. Stoala nás vyvedla ze sklepení ven do ulic, kde Randalf pohodil svůj starý prak. Chvíli jsem čekal, jestli nepřiběhne jeden z následovníků děcka s kuší, ale nikdo nepřibíhal, a tak jsem šel pryč.
Až teď jsme si uvědomili, že během toho, co jsme byli na vlnách Mach Amon, neutíkal vůbec čas. Byli jsme v řemeslné čtvrti, a tak jsem prodal ty staré ošklivé mince, kalíšky a krokodýlí kůži, co jsem s sebou pořád vláčel.
Byl čas se společně se Stoalou vypořádat s Anapurnou. Pyromanín už dříve od alchymisty zjistil nějaké povídačky o ohni, a tak jsme draze nakoupili oleje proti ohni.
Když jsme měli nakoupené zásoby, vydali jsme se do podzemních chodeb Ishmalláhů.
Stojíme před dveřmi se zlaceným reliéfem. Přiznám se vám, že mám trochu strach… Ale jen trošičku. Pyromanín se začal natírat drahým olejem, a tak jsem ho napodobil. Senzibně jsme se nazájem potírali a promazávali místa, kam bychom si sami nedosáhli. Škoda, že je Pyromanín tak malej, natíral bych ho klidně celý den. Musíme ale zabít jednoho démona, a tak vložil Pyromanín do dveří známý náhrdelník Ishmalláhů a dveře otevíráme.
Vevnitř je tma. Cítíme zápach starého a spáleného masa. V místnosti je teplo a sucho. Pyromanín vyčaroval ohýnek a z něj následně vyvolal ohnivého elementála, abychom aspoň trochu něco viděli. Před námi se rozprostírá ohromná místnost, takže jí naše louče zdaleka neosvětluje celou. Toho využívám a skrývám se ve stínech nedaleko dveří. Elementál šel dál do místnosti s cílem najít démona, co zde odpočívá. Po chvíli se ozval zvuk mohutných křídel. Zlatavěhnědá drawerna Annapurna přistála kus před elementálem, mocně zařvala a vychrlila na něj kužel ohně. Ten mu ovšem nic neudělal. Uf, teď jsem kurva rád za drahej olejíček proti ohni. Ostatní na ní chvíli jen nečinně koukali a v její tlamě se začaly tvořit další jiskřičky. Všichni utekli z místnosti a schovali se za zdí vedle dveří a mě tady nechali. No je to tady. Já tady chcípnu. To mám za to, že se odděluju od ostatních, kdybych byl radši jedna z ovcí ve stádě, ale ne já si musím hrát na oveckého psa a jít sám kus dál.
Zatímco jsem si v hlavě nadával, přemístila se Annapurna ke dveřím, do nichž strčila hlavu a kousla do jedné strany. Využil jsem mé výhodné pozice zezadu a střelil drewernu do zad. Šíp jí jenom trochu škrábl po noze. Annapurna se za mnou rozeběhla. Nejen že jsem debil, co si hraje na ovčáckého psa, ale já na sebe ještě upoutám pozornost. Měl jsem si tiše sednou do rohu a tam v klidu a hlavně v celku umřít. Teď mě ten démon rozsápe na tisíc kousků a to nebude vůbec elegantní smrt.
při běhu Annapurny ke mě se ode dveří objevuje několik mrazivých střel, z nichž některé se následně zarývají do těla. Střely jsou následované kopím pravého světla, které na chvilku osvítí celou místnost. To drawernu trochu zdrželo, kopám do sebe lektvar rychlosti a couvám zpět do stínů. Laudrie mezítím přibíhá k Annapurně , která se na ní otáčí a zle čumí. Z čehož se teda Laudrie sesunula k zemi. Soutěž v zírání by očividně nevyhrála. Randalf vystřeluje z luku a Stoala vrhá další a další kopí pravého světla. Já opět útočím ze stínů a můj šíp zůstává zabodnutý v jedné z tlap. Annapurna mě začala hledat, ale naštěstí mě ve stínu hned nenašla. Laudrie se mezitím zvedla. Sice mě Annapurna neviděla, ale zkusila alespoň naslepo klapnout čelistí. Měl jsem její tesáky kousek od obličeje. S hlavou Annapurny takhle blízko využívám situace a mířím jí na oko, ale trefuji ji jen do obličeje. Už stoprocentně ví, kde jsem. Laudrie se dvakrát ohání po její tlapě, ale trefuje se jen jednou. Annapurna se na ní otáčí a chrlí na ní oheň. Magický talisman jí ale naštěstí alespoň trochu ochránil. Randalf sesílá další kouzla a na Annapurnu se opět za doprovodu kopí pravého světla vrhají čtyři blesky. Stříím drawerně do zad a šíp se jí tam zabodává. Z rány je vidět řinoucí se krev. Ohnivý elementál zkouší vrhat plameny nazpět, ale Annapurně oheň očividně nic nedělá. Pyromanín najednou bere čáru. Holt si nevyberete, kdy na vás přijde sraní. Po chvilce běhu zmizel ve stínech. My ostatní zatím dál bojujeme. Laudrie se čtyřikrát ohání, ale netrefuje ani jednou. Randalf se kouzlem mění na Laudrii a zmatená Annapurna se ohání ocasem kolem sebe. Elementál padá k zemi a mě trefuje špička ocasu do hrudi. Celkem to bolelo, ale stojím dál na nohou. Místnost osvětluje další kopí pravého světla a Annapurna zařve bolestí. Už jí skoro máme! Kamenný z elementálů jde na pěstní zápas jako já tenkrát se škorpionem. Je ale dost nemotorný a jen kolem sebe neohrabaně mlátí. Laudrie zkouší znovu štěstí a dvakrát seká těsně vedle Annapurniny hlavy. Ta na oplátku třikrát děsivě klepe čelistí, ve které se objevují jiskry následované sloupem ohně. Mně se podařilo ohni uskočit, Laudrie ale takové štěstí neměli a oheň jí sežehnul a začala hořet. Randalfo-Laudrie se rozbíhá směrem k nepříteli za svitu dalšího kopí pravého světla. Annapurna klesá na přední nohy. Pyromanín se vynořuje ze stínů a střílí. Jeho šípy se ovšem zabodávají do podlahy kousek od Laudrie. Ta zuřivě útočí, ale také netrefuje. Všichni už jsou očividně na hranicích sil, a to včetně Annapurny. Ta se mi zadívá do očí, v hlavě slyším řev a padám na kolena. V tom ale protíná tmu kopí pravého světla, probodává Annapurnu a ta se s ohromným žuchnutím řítí k zemi.
Z mrtvé Annapurny jsem vypreparoval její hezké zlatavé šupiny. Z toho bude kurde fešná zbroj vám říkám. Pyromanín mezitím opět mizí na druhé straně místnosti. Když se vrací, tak zjišťujeme, že nebyl srat, ale prozkoumával místnost, jestli něco nenajde. A našel! Jakýsi svitek o drawerně, dosti podobný těm z ostrova.
Tak jsme nad démonem zvítězili a snad zabránili Aryše v ovládnutí města a možná i světa. Byl to kurva náročnej den, jak fyzicky, tak psychicky. A já si kurva potřebuju odpočinout! Jelikož jsem pořád namazanej olejem, dostávám nápad a beru taky naolejovaného Pyromanína na oslavu vítězství do bordelu. Laudrie míří ke kasárnám a Randalf laškuje se Stoolou, u čehož je ne moc nadšeně pozoruje Rure.
Před vstupem do domu radosti si s Pyromanínem obvazujeme pro jistotu předloktí obvazy a uvnitř ho předávám jedné ze služebnic a sám jdu pozdravit Griseldu Paví očko. Chvíli si s ní povídám o mém náročném dni a o tom, že potřebuju teda pořádně odreagovat. Můj nápad se smradlavý olejem se jí nezamlouval tak jako mě, a posílá mě nejdřív s Ayou a Ryshou do místnosti s vanou. Děvčata o vany nalévají teplou vodu a přidávají voňavé okvětní lístky. Fakt se mi vyplatilo připlatit. Dva páry ženských rukou smývají z mého těla krev, pot a olej. Následně si mě odvádí do vedlejší místnosti, kde mě položí na postel a začnou ze sebe odhazovat zdobené látky. Jakmile odhalí svá ňadra, vybaví se mi v hlavě pohled na nahou hnijící matku a je po srandě. Do očí se mi zase začínají linout slzy. Grizelda si toho ale všímá dříve než Aya nebo Rysha a odhání děvčata pryč. Sama přitom zůstává na posteli se mnou. Něžně položí mojí hlavu do jejího klína a víská mě ve vlasech. Nic neříká, ani nemusí. Tohle mi teď bohatě stačí. Víčka mi začínají padat a já usínám.
Když se po chvilce probouzím, ptá se mě Griselda, jestli už mi je líp, že má nápad. Zvedne mou hlavu a na odbíhá z místnosti. Po chvíli se ozve zaklepání a do místnosti vchází urostlý člověk. Je to Abassi, kterého už znám. S jeho poprsím už problém nemám a přeci jen se dnes zvládnu odreagovat.
Při odchodu se dole v hospodě koukám, jestli neuvidím Pyromanína a dávám si pár piv čekajíce na něj. Po pár korbelech, mě to tam už ale nebaví. Pyromanín buďto už odešel anebo to bude mít ještě na dlouho. Vydávám se tedy domů. Cestou se jdu ještě vychcat do postranní uličky, kde na zemi potkávám opilce, od kterého jsem si chtěl onehdá vypůjčit boty pro dědka. Když vykonám potřebu (trochu i na opilce pro tu srandu), slyším za sebou zamňoukání. Otočím se a za mnou mňouká malé strakaté kotě, které mě upřeně sleduje. Shýbám se a chci ho pohladit, ale ožene se po mě tlapkou a pořádně mě škrábne na ruce. Nechám ji tedy být a jdu domů. Kotě mě ale pořád následuje.
Cestou domů ještě chvíli bloumám ulicemi a přemítám si vzpomínky s matkou. Vzpomínám si na její poznámky, které by měl pořád mít Šampolín. Když s na něj vzpomenu, zrychlým a vydávám se do Šampolínova depozitáře.
,,Kde je? Kams ho zahrabal, dědku!” řvu opileckým hlasem na Šampolína, zatímco přehrabuju a rozhazuju všechny dědkovi poznámky a svitky po místnosti.
Šampolín je ovšem mentálně úplně mimo, ať už stářím nebo hromadou překladů, co jsme mu poskytli.
Vaří se ve mě z Šampolínovi nespolupráce a toho, že nemůžu knihu matky najít, krev a raději odcházím z domu.
Znovu bloumám v ulicích a všímám si, že kotě mě stále pronásleduje. Vylézám na jednu ze střech. Kotě za mnou. Vytahuji tedy nějaké jídlo a nabízím jej. Kotě si jídlo nedůvěřivě prohlíží, ale následně si pro něj jde. Já si lehám a usínám na jedné ze střech s přituleným kotětem u nohou.
16. Khusuba – Pozehnaný
Už je to nějaká doba, co jsem spal venku a ještě dýl, co jsem spal na střeše. Řeknu vám, probudit se s hlavou visící z jejího okraje vás kurde probere! Na konci ulice jsem viděl Laudrii, jak se chystá na cestu z Gehettu a brousí si meče a leští brnění. Pyromanín urputně kutil v laboratoři a dokonce i Randalf chystal karavanu na odjezd. Připadal jsem si trochu hloupě, kór po mém výstupu s dědkem.
Ve městě vládnula divná nálada, lidé si pořád něco šuškali. Cestou k družině s Panem Kotětem v zádech, ano říkám mu Pan Kotě, nebudu mu dávat jméno, když ho stejně jednou přestane za mnou chodit, jsem zaslechl jen útržky, ze kterých jsem se nic pořádného nedozvěděl.
To bylo samé: „Hrůza, kdo by si to jen mohl představit… Taková katastrofa…” a podobně.
Paní Aryša nás od svého příjezdu stále nijak nekontaktovala, a tak jsme se, když si Pyrmanín dal šlofíka, vydali do doků, jestli nenajdeme někoho u její lodi. Na bráně k dokům jsme si všimli purpurových praporů s černým okrajem. Pyromanín se na ně zeptal strážce, ale ten nám taky hovno řekl.
Na tržnici v docích byl jediný stánek, a to stánek s květinami. Randalf si u dívky s černým závojem koupil dva kvítky – no alespoň jí nebalil. Následně jsme se přichomýtli k nějakému průvodu, který pokračoval dál k dokům.
Už z dálky jsme viděli loď Aryši a zanedlouho jsme zjistili, že průvod míří právě k ní. Když jsme se přiblížili, viděli jsme proč. Všude před, ale i na ní byla spousta krve. Asi proto se nám paní Aryša neozvala. Musíme zjistit, jestli přežila. Pokud jo, tak asi ne na dlouho, vzhledem k elementálům v komnatách Anapurny.
Lidé z průvodu kousek od masakru pokládali květiny. Randalf mezi nimi. Když se od pietního místa Randalf vrátil s tím, že nic nezjistil, vydali jsme se k paní Bartodil, ta by mohla být přeci jen sdílnější.
Paní Bartodil nám bez dlouhého čekání otevřela a pozvala nás dovnitř, kde nám nabídla čaj a vodu pro Pana Kotě. Nikdo jsme se z čaje ovšem nenapil. Dle jejích slov se něco děje všude. Kurva to je dneska nějakej den chození kolem horký kaše?! V celém městě není ani kopeček černého čaje a dějí se divné časy – další blábol, kterej nám nic neřekl. Nakonec ale asi viděla, že se nikdo nechytáme a řekla, že mluví o paní Aryše, která schytala šíp do krku a zemřela. Prý to byli maskovaní muži. Z kontaktů v podsvětí vím, kdo jsou maskovaní muži. Jedná se o nájemné vrahy s vysokou úspěšností. Kdo je ale najal nikdo neví. A asi nás to ani nemusí zajímat, alespoň jsme si nemuseli špinit ruce a přemýšlet, jestli jsme udělali dobře.
Stalo se to když vystupovala ze své lodi. Stačilo těch pár vteřin než přelezla z lodě do nosítek a ze střech kolem se na ní snesla salva šípů.
Co teď ale budeme dělat s jejím náhrdelníkem? Když ho někdo ve městě uvidí, může si myslet, že za její smrt můžeme my. Jako jo, chtěli jsme jí zabít, ale nestihli jsme to, takže jsme nestihli eliminovat stopy a náhrdelník rodiny Ishmalláhu je kurva velkej důvod nás podezírat. Náhrdelník si teda s sebou neseme pryč z Gehettu a doufáme, že ho u nás do té doby nikdo nenajde.
Poděkovali jsme paní Bartodil za informace, popřáli ji hodně štěstí a omluvili se, že jsme pro ni nezískali holení kost mumie. Poté jsme se rychle vydali chystat na cestu. Zítra, až si Pyromanín a já vyzvedneme zbroj a luk, musíme rychle vypadnout.
Ještě předtím, ale musíme sbalit dědka. Kdybych měl celý uši, tak jsem je sklopil, vydal jsem se do domu za ním s omluvou za včerejšek. Pyromanín šel se mnou, zatímco Randalf s Laudrií šli shánět velbloudy na cestu pouští.
Když jsem vzal za kliku a pootevřel dveře, ležel Šampolín na zemi, oči dokořán a z pusy mu tekla ohromná slina. Tohle není dobrý, dědkovi už asi z těch překladů ruplo v bedně. Vydal jsem se tedy do lazaretu poprosit sestry, aby se na něj šla jedna z nich podívat. Co když cestu z Gehettu nezvládne? Sestra ihned usoudila, že musí do lazaretu.
„Proč jsi to nechal zajít takhle daleko?!” kárala mě jedna ze sester.
Šampolín měl občasné stavy bláznoství od té doby co ho znám. Vždycky když to přehnal s prací, dostával se do jakéhosi limbu. Vždycky se ale nakonec dal dokupy, jak jsem mohl tušit, že se z něj tentokrát neprobere?
Během čekání než Šampolína vyšetří se vrátil Randalf s Laudrií a třemi velbloudy. Původně se šli podívat ke kasárnám, kde jim jistej klučina, co dle slov Randalfa pokukoval po Laudrii, a dle slov Laudrie pokukoval i po Randalfovi, zajistil slevu ve vesnici za městem.
Stalo se asi to nejhorší. Sestry z lazaretu našli u Šampolína značku tříokého, je ovšem rozlezlejší než ta naše.
„Kdys naposled viděl Šampolína nahatýho?” zeptal se bez ostychu Pyromanín.
Kdy se to stalo, vždyť byl teď několik dní zavřenej doma a předtím bychom si snad tý značky všimli. Proklel ho nějaký text z hrobky Ishmalláhů, mstí se nám Aryša i po smrti? Ať je to tak či onak nebo úplně jinak, je to jedno. U Šampolínova lůžka teď stojí matka představená a snaží se ho pomocí proseb léčit. Je ale vidět, že to se Šampolínem nic nedělá. Naopak to matku představenou pálí. Sestry nás odtamtud nakonec vyhnali, že Šampolín potřebuje odpočívat.
To není dobrý, to kurva není dobrý. V lazaretu Šampolína do kupy očividně nedají, a je možný, že některej ze svitků doma šíří značku tříokého. Musíme ho vzít do chrámu šakala, tam mu třeba pomůžou. S Pyromanínem jsme se na sebe podívali a beze slov se vydali balit všechny Šampolínovi svitky. Ráno musíme vyrazit!
17. Khusuba – Postní
V noci jsem toho moc nenaspal. Po zabalení všech svitků jsem seděl u okna, koukal směrem k lazaretu a přemýšlel, kdy a jak se to mohlo stát. A hlavně, proč to u Šampolína postupuje tak rychle. Možná to bude troufalé, ale musím matce představené říct o chrámu šakala, a že tam by mu mohli pomoci. Hned ráno musím zjistit, jak na tom Šampolín je.
Krátce po probuzení jsem se tam taky vydal. V jeho lůžku bylo ovšem prázdno… To snad ne… Šampolíne, snad jsi mi přes noc neumřel, ještě ne…
S Pyromanínem jsme odchytli první sestru, která procházela kolem. Šampolínovi se přes noc ještě přitížilo… Nedá se nic dělat, musíme ho vzít do chrámu Šakala, není jiná možnost… Zeptal jsem se sestry, kde bych našel matku představenou, abych jí o tom řekl. Nebyla v lazaretu nýbrž se vydala do chrámu oddat se modlitbám nejen za Franze Šampolína. Vydali jsme se za ní, Pan Kotě a sestra v zádech.
Když jsme se blížili k chrámu, chytil mě Pyromanín za tuniku. Z dálky zaslechl od matky představené a kněze z chrámu něco o tom, že hodlají Šampolína upálit.
„S Laudrí a Randalfem sbalíme Šampolína, ty zdrž sestru a matku,” zašeptal mi.
„Cože? Randalf, že balí Šampolína?” ozvala se sestra za našimi zády.
Díky všeotci to špatně pochopila a myslela si, že dva staříci udržují nějaký intimnější vztah a začala mi vykládat o tom, že nejdřív by měla být svatba a tak. Kývnul jsem na Pyromanína a ten vyrazil zpátky směrem k lazaretu.
Konverzace na tohle téma byla dosti vyčerpávající. Nehledě na to, že i já předtím v dómu radosti ulehl s mužem a nevidím na tom nic špatného. Podle sestry Tyry je to špatné a svaté texty říkají tohle a tamto. Ta holka je úplně tupá ovce bez názoru. Mohla by fungovat jako předčítačka svatých textů a chrám by ještě ušetřil za svitky, protože to umí vše z hlavy.
Uprostřed přednášky o tom, co se stalo otci Jahamovi, když bil mladé chlapce holí u stromu v zahradách, se zpoza rohu objevil Pyromanín a kývnul na mě. Šampolín byl sbalen. Zahrál jsem výraz uvědomění a sestře Tyře se omluvil s tím, že jsem nechal žhavé uhlíky v žehličce a odběhnul pryč. Před domem již byla karavana připravená. Zbývalo tedy vyměnit zvířata a povozy za velbloudy a rychle zmizet.
Rychle jsem ještě vběhnul k Burakovi vyzvednout magický luk. Zároveň jsem se s ním rozloučil a připomenul mu, ať tolik nechlastá, aby zase neztratil brýle, když teď nebudeme poblíž, abychom mu je našli.
V Gehettu jsme se ještě zastavili u kapitána na radnici. Za pultíkem seděla jen seniorní zaměstnankyně. Musel jsem zjistit, jestli můžu jménem Šampolína prodat dům. Vzhledem k jeho situaci to dává smysl, že bude potřebovat peníze na léčbu.
Slovo o Šampolínově stavu se očividně roznesla velice rychle. Když jsem jí řekl o Šampolínově stavu, řekla, že už se to k ní dostalo, a že to bude mít rychle za sebou, že blafne rychle. Začala se ve mně vařit krev. „Blafne rychle” – Taková neúcta k Franzi Šampolínovi, k tak váženému vědci… Doufám, že jí krůta nakopne a spadne na držku a ukousne si jazyk, aby už nikdy nic takového z držky nevypustila. Nejradši bych byl důvodem pádu já, ale musel jsem dělat, že o upálení Šampolína nic nevím.
„Majetek Franze Šampolína byl jménem rady města Gehett zkonfiskován.”
Tak tohle si zasloužil ještě míň. Po tom všem, co pro město udělal, mu seberou veškerý majetek zatímco ještě dejchá. Možná přeci jen měla Aryša město srovnat se zemí. Z radnice jsem radši vyrazil pryč než mi rupnou nervy. Za barák teda nic nedostanem, musíme jet z vlastní kapsy.
V řemeslné čtvrti si Pyromanín vyzvedl zbroj, já plát kůže z anapurny. Ostatní zatím koupili 5 sudů na vodu.
Cestou do vesnice pro velbloudy mi zbytek družiny řekl, že Šampolína v lazaretu převezli do speciální místnosti, kde byl přivázán k jakémusi oltáři a všude po těle má nakreslené runy. Pyromanín by je prý byl schopný obnovit, kdyby ty původní ochranné začínali slábnout. No doufám, že to nebude třeba.
Ve vesnici jsme využili slevy a koupili 3 velbloudy. 23 zlatých za jednoho. Pojmenovali jsme je Prue, Pheobe a Piper. Usmlouval jsem taky prodej zvěře a starých vozů na 30 zlatých. Když si cápek vůz přebíral, vzpomněla si Laudrie, že ve voze je pořád v senu schovanej Šampolín. Když jsme ho chtěli vyndat, začal cápek remcat, že všechno ve voze už je jeho. Týpku, na tohle fakt dneska už nemám nervy, měls držet radši hubu. Vzteky se mi sevřela ruka v pěst, ale než jsem se stačil rozmáchnout, dala mu Laudrie hlavičku. Asi už toho měla taky plný zuby. Znovu jsme zneviditelnili Šampolína, aby si ho s námi nikdo nevšiml a odjeli z města.
Svšeotcem Gehette…
Pan Kotě nebyl nadšenej z chůze na rozžhaveném písku, a tak jsem ho stejně jako Randalf Apíka vzal na záda. Nejdřív mě ale párkrát škrábnul, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že to je pro jeho pohodlí, ne pro moje.
Když jsme byli kus od města, ozvali ze z něj zvuky zvonů – už si asi všimli, že Šampolín zmizel. Pyromanín následně vytáhl koště.
„S tímhle ten písek nezameteš,” pronesla k němu vážným hlasem Laudrie.
Ten koště ovšem nechtěl použít na zametání, ale na průzkum. Tak na tomhle dělal v laboratoři – na létajícím koštěti. Usedl na něj a vyletěl vzhůru. V dálce před námi viděl pohyb písku – píseční červi. Za námi zase jezdce Gehettu prohledávající okolí. Jdou po nás. Naštěstí mají jen koně a ti mají na rozdíl od našich 3P v poušti značnou nevýhodu. Mohli bychom ovšem využít písečné červy a ty na ně poštvat. Tenhle nápad jsme ale nakonec zavrhli a červi se rozhodli obejít.
Dalším rozumným rozhodnutím bylo to, že pojedeme v noci a přes den budeme spát, v tom teple bychom to nezvládli. Pokračovali jsme tedy ještě zhruba 3 hodiny.
Už trochu za šera sondující Pyromanín na koštěti uviděl pod dunou skupinku pěti štírů. Nemohli jsme si dovolit další objížďku, a tak jsme na ně zaútočili. Pyromanín je obletěl a zaútočil na ně z druhé strany a ze vzduchu, kam na něj nemohli. To nám dalo výhodu boje jim do zad. Takže zatímco je Pyromanín trýznil ze vzduchu, my ostatní na ně stříleli z luků. Ti, které jsme trefili se přestali zajímat o Pyromanína a rozeběhli se k nám. Když už byli poblíž, tak na ně Randalf seslal tři ohnivé koule naráz. Trefil dva nejbližší a jeden z nich umřel. Druhý přeživši se rozeběhnul na mě, ale já se jeho klepetům vyhnul. To se škorpiona asi dotklo a ohnal se tedy po Randalfovi, kterého už trefil. Mrsknul jsem ho tedy bičem a usmrtil ho. Laudrie také mezitím přezbrojila a rozeběhla se naproti štírům, které už přestal bavit nedosažitelný Pyromanín. Ten se vydal zpátky k nám, a když míjel Laudrii, tak ta se otočila a běžela zase zpátky, kde jednou ranou setnula hlavu škorpiona.
(POČET SETNUTÝCH HLAV LAUDRÍÍ | | | | | | – 7)
Jak už je u bojů se škorpiony tradicí, tak poslední přeživší škorpion bodnul Laudrii do ramene, a tím jí zase otrávil. Neradoval se ale dlouho. Pyromanín, kterej seděl na koštěti nad ním, z něj seskočil a s pomocí volného pádu třísknul škorpiona do hlavy holí a tím ho dodělal.
Laudrie zase začala blít do pouště jako šakal. Apík a Pan Kotě její zvratky začali zahrabávat. Aby už neblila, dal jí Pyromanín protijed a za chvíli byla zase fit.
18. Khusuba – Obetní
Drželi jsme se plánu a šli za tmy. Utábořili jsme se až k ránu a vystřídali se v hlídkách, ke kterým se přidal i kovář Mehmet.
Ve snu jsem viděl ohyzdnou tvář skřeta. Ze snu mě budí Randalf. Skřet ze snu je tady a blíží se k nám. Má nakousnutou ruku a Randalf na něj z dálky křičí, ať se zastaví. A skutečně se na chvíli zastaví. Že by přeci jen žili slušní skřeti? Leda hovno, skřet se po chvíli s řevem a rezavou šavlí rozeběhnul směrem k nám. Pyromanín po něm střílí a já s ním. Oba se trefujeme a skřet aniž by k nám doběhnul padá k zemi. Šli jsme teda zase spat.
Ráno při konktrolování nemocných, mumlala Niutnebe pořád dokola:
„Jeden skřet, dva skřeti, písek se teď zvedá,
tisíc skřetů tančí, krev jak růže rudá.
Kytičky z krve, na písku teď kvetou,
skřety padlé, písky teď navždy smetou.”
Ještě za zvuku téhle říkanky se vydáváme na cestu. Pyromanín občas opět vylétne, aby se rozhlédnul po okolí.
Během jednoho z těchto průzkumných vzletů viděl zvláštní hromadu, rozhodl jsem se jí s ním prozkoumat a sedl k němu na koště. Jelikož je trochu menší než já seděl jsem vzadu. Během letu si občas stěžoval, že při letu ve dvou ho furt tlačí na zádech. No… trapně jsem mlčel, nemůžu mu přece přiznat, že jsem si vzpomněl, jak jsme se před bojem s Anapurnou potírali navzájem olejem, a že to co ho teď tlačí na zádech je Keijův kyj… No co, jsem přece zdravej mladej elf ve vývinu, tak co…
Když jsme se k hromadě přiblížili, ucítili jsme hroznej smrad… A ne, ani jeden z nás si neprdnul… Hromada totiž byla hromada mrtvých těl skřetů, přesně jak rýmovala Niutnebe. A kolem té hromady se potulovali hyeny a supi. Když jsme přistávali, abychom těla prozkoumali blíže, většina hyen utekla a zbytek si dál všímal svýho jídla. Část skřetů byla rozervaná velkými zuby vejpůl, druhá část se udusila. V okolí taky byly stopy pařátů po přistání nějakého létajícího tvora. S Pyromanínem jsme si vzpomněli na drawerny na ostrově. Co tenkrát Pyroelfka té stříbrné pošeptala…
Zpátky jsme letěli více u země, nebudeme riskovat.
Když se začínalo stmívat, už jsme viděli hory neomylně před sebou. Zbývá nám tak 5 hodin cesty než k němu dorazíme.
19. Khusuba – Dobrý
U hor nacházíme místo na tábořiště. Laudrie se nejdřív začne hrabat ve velbloudím trusu. Chvíli si myslím, že má úpal, ale když pak začne hrabat i v zemi a vytáhne cibulku kosatce, je mi jasné proč to dělá. Zasazuje kosatec do malé nádoby z karavany a polévá jí trochou vody.
V horách už nemůžeme cestovat za tmy, a tak se ukládáme ke kratšímu spánku.
Po probuzení a připravení karavany na opětovnou cestu, se snažíme najít pahorek připomínající vzlet orla. Pahorků vidíme hodně, ale žádnej teda nevypadá jako pták… No teda jeden vypadal jako pták i s pytlem, ale to určitě nebude on… Pyromanín proto vylétá na létajícím koštěti výš, kde bude mít větší rozhled. A štěstí se pro na nás pro změnu usmálo a pahorek skutečně viděl. Řekl jsem tu radostnou zprávu Šampolínovi, ale nedostalo se mi žádné reakce. Snad do chrámu dorazíme brzy.
Cestou k pahorku jsme narazili na zdroj vody. Kus pod námi se dle slov svitku táhla řeka jako had. Sešli jsme proto dolů k řece, u které se válelo pár krokodýlů, kteří nás ovšem nechali být. Na Pyromanína byla cesta asi moc a chytil se u srdce – snad nedostane infarkt, to by nám ještě scházelo. Všimla si toho i Laudrie a zeptala se napřímo, jestli ho nemá. Jen si odfrkl a zakroutil hlavou.
Po napojení velbloudů a doplnění vody se vydáváme zpátky nahoru, odkud jsme přišli a kousek od cesty necháváme karavanu v chráněné jeskyni. Šampolína bere Laudrie na záda a Niutnebe s částí svitků usedáme na létající koště. Zbytek svitků si bereme do vaků. Před odchodem vyvolá Pyromanín ještě elementála na ochranu karavany a teď už bez velbloudů jdeme dál.
A ještěže jsme nechali zvěř za námi. Několik hodin musíme jít po úzkých římsách a cestách, kudyma by rozhodně neprošla.
Po několika hodinách se cesta začala rozšiřovat a my v údolí pod námi mohli vidět malý tábor. Že by tohle byl ten chrám? No to se teda moc nepředali.. Přešli jsme po provazovém mostě, prošli kolem několika vysázených palem a dostali se až do tábora. Tábor se skládal z pár stanů sešitých z různých cárů látky. Všude byly stopy krve a znaky po bojích. Podle zranění na tělech mrtvých to vypadalo na skřety. Ať už tu bydlel kdokoli, je nejspíš už po něm. No alespoň se podíváme, jestli tu nenajdeme něco užitečného. Pyromanín našel nějaké jídlo, Randalf přehoz na velblouda já jen několik keramických nádob. Jednu z nich jsem dal Laudrii na přesazení jejího kosatce.
Zatímco jsme dál prohlédávali tábor, tak Laudrie někam zmizela. Vrátila se po asi deseti minutách a už z dálky na nás křičela, že kousek odsud jsou skřeti a mají zajatce. Všichni jsme se rozeběhli tím směrem s tasenými zbraněmi.
Doběhli jsme do soutěsky, kde jsem napočítal nejprve 5 skřetů. Když jsme na ně překvapivě zaútočili, z římsy nad soutěskou vyletěli šípy od dalších dvou. Celkem jich tedy bylo 7. Jeden ze šípů trefil Pyromanína do ramene. Randalf na ně seslal mrazivou střelu. Jeden ze skřetů se po mně ohnal rezavou šavlí a také mě trefil. Je jich tu moc a já nevím, na kterého se soustředit dřív. Když jsem se otočil na mého útočníka, tak mě seshora trefil ještě šíp. Au… Laudrie ke mně přiskočila a skřetovi s šavlí uťala paži. Skřet ale pořád ještě stál, čehož využil Pan Kotě, skočil na něj a svými drápy ho dodělal. Páni, z toho kotěte jednou bude něco velkýho… anebo už je?
Pyromanín kolem sebe začal mrskat bičem, Laudrie seká taky kolem dokola, od Randalfa létá jedna ohnivá koule za druhou a já střílím šípy na všechny strany. A ani Pan Kotě nezahálí a skáče z jedné skřetí hlavy na druhou a pár jich usmrtí.
Randalfa a mě trefuje šíp. Letí po mně další a kdybych měl špičky uší, tak mě i trefí, ale smůla… Díky moje NE-uši, konečně mi k něčemu je, že vás nemám. Střílím šíp nazpátek. Kolem druhého ucha mi prosviští další šíp a opět do míst, kde by měla být jeho špička. Laudrii už saalva šípů nebaví a s řevem běží na římsu, kde se krčí skřeti s luky. Na místě jednoho rovnou sejme. Randalf mění kouzla za šípy a jednoho skřeta přišípuje ke stěně. Já šípem zabíjím dalšího. Laudrie se vrhá na posledního a seká ho do boku a ramen, ale pořád to nestačí, a tak jí Pyromanín spěchá na pomoc a skřeta dodělává.
Ta-dá skřetí masakr v horském průsmyku.
Překračujeme mrtvoly a míříme k zajatcům. Jsou celkem dva, žena a chlapec. Paní si něco mumlá a kýve na nás vděčně hlavou zatímco začíná brečet a s těžkým přízvukem nám „děkovala”. Vytahuje kamínek a dává mi ho do dlaně. Prej je to důkaz přátelství pouštních lidí. No aspoň někdo s náma chce kamarádit… Jó kdyby věděla, že jsme ocejchovaný, to by nám kamínek sebrala a skřetům ještě fandila a skandovala, ať nás sejmou třeba židlí.
Pyromanín se jí ptá, zda mají s chlapcem, který se jmenuje Achmet, jít. T aodpovídá, že paní Azyza je ochrání. Pyromanín jí následně sděluje pozici naší karavany. Ta poděkuje a políbí nás při odchodu na tváře. Pyromanín se znatelně začervená.
I my se vydáváme na cestu. Ve zničeném táboře nabíráme vaky, které jsme odhodili, Šampolína a Niutnebe a vydáváme se hledat cestu.
Chvíli na to, co se začíná stmívat, si všímám značky Šakala – té, co nám má ukázat cestu. Utáboříme se tedy na noc a zbytek cesty se rozhodneme ujít ráno. Všeotec ví, co nás tam může čekat a musíme nabrat síly.
V noci máme neustálý pocit, jako by nad námi něco velkého létalo.
20. Khusuba – Pokánice
Ráno nás značka Šakala skutečně dovedla k bráně chrámu vytesanému do skály. Brána byla ozdobena mnoha symboly a jakmile jsme vešli dovnitř Laudrie se zastavila a pronesla: „Tady to je jako v tý jeskyni, kde jste mě našli.”
Na podlahách chrámu byly zbytky z maleb démona. U stěn taky byly sutiny soch, taktéž účelně zničených. Chrám je teda mnohem větší než jsme čekali.
„Pane Sobek Hotepu,” zakřičí Pyromanín do lůna chrámu, a když se mu nedostane odpovědi jen doplní, „Mlčení znamená souhlas.”
Pokračujeme tedy nepozváni hlouběji a hlouběji.
Kurva, tenhle celej chrám je jeden velkej labyrint. Chodby jsou tady úzký a furt narážíme na slepé chodby. Už tady takhle bloudíme přes hodinu a nikde ani noha.
Když už si začínáme myslet, že v chrámu nikdo není a my budeme muset vymyslet, co nejen se Šampolínem dál, uslyšíme v dálce dupot a na protější straně jedné ze stěn, do ní něco mohutného vrazí. Slyšíme taky zavrčení. Po chvíli docházíme konečně do prostornější místnosti. Od jejího středu se táhne ohromnej řetěz se senem a my hned po chvíli vidíme proč je kurva tak velkej. Z rohu místnosti se zvedá obří kříženec býka a člověka. O tom mi jednou vyprávěl Šampolín příběh, jak se sakra jmenoval… minoraur? kinotaur? miňountar?… MINOTAUR! Minoutaur to je.
Minotaur si rozhodně nepotřeboval vzpomínat, jak nám má říkat a hned se rozeběhnul rohy napřed k Laudrii, kterou taky úspěšně nabral. Rohy minotaura se jí zabodli pod žebra. Pyromanín se ho snažil zastavit a začal do něj mlátit holí. Laudrie vračí úder a seká po býkovi mečem. První máchnutí míří vedle, ale druhým se trefuje do svalnaté vypracované a srstí pokryté hrudi tvora. Nevypadá ovšem, že by ho to nějak trápilo. Vystřelím po něm šíp zatímco Randalf kouzlí na Pyromanína magický štít. Ten ho ovšem neochrání před blížící se pěstí minotaura. Ta jím mrští na stěnu místnosti a jemu se řine krev z úst. Vytahuje lektvar ranhojič a polyká jeho obsah. Najednou se ozve štěkot. No doprdele, minotaurovi jdou na pomoc ještě koboldi. Jsme v prdeli. Svšeotcem krutý světe…
Do místnosti ale nevběhne kobold, ale obyčejnej pes. Získá si nejen naši pozornost a minotaur se na něj upřeně dívá. Zvuk štěkání střídá zvuk kroků a hole klapající na kamenné podlaze.
„Kalusi, nejdříve se máš přijít zeptat, než někoho nabereš na rohy,” ozve se hlas ještě dřív než do místnosti o holi dopajdá starší muž.
„Místo,” řekne mu přísnějším hlasem a on se skutečně vrátí do rohu místnosti. Pes ho následuje a začíná ho vesele olizovat.
Muž se nám omluví za takové přivítání a zve nás dál do chrámu do jeho komnat. Jdeme s ním. Cestou nám vysvětluje, že Kalos, minotaurus, chrání zdi tohoto, v čase zastaveného, chrámu. A taky, že pes se jmenuje Lajka.
Ve své koberci a polštáři zdobené komnatě nám nabízí čaj. Napiju se, až když se napije Randalf a nevidím u něj žádné vedlejší účinky. Ba jeden vlastně jo, jeho rány se začínají zacelovat a vrací se mu síla.
Když teď vidíme Sobek Hotepa zblízka, vidíme, že je ještě mnohem starší než jsme si mysleli.
„Jste s ním svázáni jako matka s dítětem v lůně,” řekl nám aniž bychom mu ještě cokoliv řekli.
Požádali jsme ho o pomoc s našimi nemocnými na což jen odpověděl: „Nejde udělat mnoho, ale je tu malá naděje – pro ty, co už jinou možnost nemají. Ale duše je jako koláč, ze kterého když si ukrojíte, tak už se nikdy nevrátí,” při těchto slovech nám všem došlo, že pro Šampolína a Niutnebe je už pozdě…
Zadíval jsem se upřeně na Šampolína. I na ostatních bylo vidět jejich zdrcení a pohledy upřené k Niutnebe a Šampolínovi. Co s nimi budeme dělat teď. Niutnebe ještě relativně reaguje, ale Šampolín? Ten je už jen prázdná schránka čekající na pozření a žádnou další cestu nezvládne. Není jim zkrátka pomoci, minimálně do doby, kdy padne Tříoký a ani potom není zaručené, že budou jako dřív.
Sobek dál pokračoval, „Možná to budete vy, kdo se spasí… anebo taky ne. Udělejte pro mě něco a já vám pomohu.”
Sobek nemůže z chrámu odejít – je totiž velice slabý mimo zdi chrámu – ale toužil by ještě jednou okusit radosti života. Touží ochutnat dobré jídlo a pití, držet meč a užít si se ženou.
Když slíbíme, že mu jeho přání splníme, řekne nám, co ví.
Slíbili jsme a on nám na oplátku řekl, že hledáme paní Azyzu, borku, o který mluvila ta zajatkyně od skřetů. Máme se jí představit jako jeho přátelé. Aby nám věřila, dal nám srolovanou tapisérii se slovy: „šakal bojující, brodící se krví – tím vám uvěří.”
Nechali jsme u něj také svitky, které si prý rád prostuduje a nemusíme se bát, nákaza tříokého se z nich na něj nedokáže přenést.
…
…
Zabil jsem Franze Šampolína.
…
…
Zatímco se ostatní bavili se Sobkem, tak mě hlavou šrotovala slova o koláči a o tom, že již nejde navrátit. Co když Tříoký nepadne, co když během našich cest zahyneme, co když Tříoký padne a my s ním? Pokud by se nám nepodařilo navrátit zatracené části Šampolínovi duše zůstane v tomhle stavu v tomto časem netknutém chrámu navěky. Nedovedu si představit, že bych se na jeho místě trápil na věky. A i kdyby se nám podařilo její části navrátit, tak Šampolín už ztratil všechno. V Gehettu mu vzali dům a chtějí ho upálit. A vzhledem ke způsobu našeho odchodu si troufnu tvrdit, že zprávy o Šampolínovi se alespoň mezi kněžími rozšířili do dalších měst. A Šampolín není stavěnej na život na útěku.
Půjčil jsem si od Pyromanína koště s tím, že chci být chvíli se Šampolínem sám a odešel s ním kousek před chrám. Našel jsem místo kousek od srázu, kde bude mít krásnej výhled a naposledy jsem si s ním promluvil. Musel jsem mu říct, že mu odpouštím, to že mi lhal a odvedl mě tak od nemocné matky v Kar-Mirintu, že jsem mu vděčnej, že to se mnou tak dlouho vydržel a taky se za pár věcí omluvil. Když jsem ho objímal se slzami v očích, uviděl jsem v těch jeho poslední záblesk duše Franze Šampolína.
„Moc se omlouvám,” a s těmito slovy jsem mu vrazil dýku do srdce.
Pomalu jsem jeho tělo položil na zem a začal ho obkládat kameny poblíž. Na jeden velký a placatý jsem následně vyryl symbol pro hrob a slova:
_____
ZDE LEŽÍ, VE SVÉ DOBĚ, VÁŽENÝ UČENEC
FRANZ ŠAMPOLÍN
☨ 20. KHUSUBA 1167
Na vrcholek kamenů jsem zapíchnul větvičku, na kterou jsou přivázal rolničky z Franzových bot, které jsem předtím odtrhnul.
Doufám, že ti teď už je dobře a znova ses setkal s nebožkou…
Chvíli jsem ještě nad Šampolínovým hrobem seděl, a pak, ani nevím jak, se sám s koštětem vrátil s rukama od krve do chrámu za ostatními.
„Kde je Šampolín, Keiju?” slyšel jsem jakoby mlhavě z Pyromanínových úst.
„Už mu je dobře, už nemusí trpět,” drala se slova z mých úst úplně sama.
Krev na mých rukách začala pomalu mizet, jako by ji někdo vsakoval, ještě předtím, než jí Randalf kouzlem začal smývat.
Když jsem vzal ostatní k hrobu, aby se taky mohli rozloučit, musel jsem zůstat stranou. Další pobyt u něj bych asi nezvládnul. Randalf na hrob vyčaroval kytičku a Pyromanín s Laudrií taky po svém projevili úctu.
Věděli jsme, že nám pomalu ale jistě docházejí zásoby jídla a vody, a tak bylo rozloučení s Franzem Šampolínem kratší než bychom chtěli.
Od chrámu jsme mlčky vyráželi, když se začínalo stmívat a noc jsme strávili ve stejné jeskyni jako před naším příchodem ke chrámu, teď jen bez Niutnebe a Šampolína.
21. Khusuba – Stvorenec
V noci se mi zdálo o dni, kdy jsem poprvé potkal Šampolína. Nebylo mi nejen kvůli tomu po ránu moc do řeči, a tak jsem s ostatními tiše vyrazil dál na cestu zpátky ke karavaně.
Když jsme šli po úzkých římsách, uslyšeli jsme jakési krákání. Po chvíli jsme si všimli i harpyjí, které jej vydávali. Na úzkých římsách máme značnou nevýhodu, a tak jsme se zkusili proplížit bez povšimnutí. Zpočátku se nám to celkem dařilo, ale pak zvuk krákání a foukání větru pročísl další zvuk: „Do prdele! … ~dele… ~dele… ~ele…” Randalf si přišlápnul vousy, načež začal hlasitě dupat, funět a klít. Krákání najednou utichlo. Ticho prolomilo zasvištění křídel a před Randalfem přistál pták s ženským tělem a zobákem.
Během okamžiku byl Randalf obklíčen ptačíma ženama s cickama venku… Jak Randalfovské…
Laudrie neváhala a otočila to zpátky. Dvě z harpyjí se snaží Randalfa strhnout z římsy. Pyromanín na ně střílí. Já ho následuju a můj šíp prolétá jedním z lýtek harpyje. Ptákoženy dorážejí na Randalfa. Pyromanín jedné mezitím střílí šípy do zad a ona padá k zemi. Ačkoliv má Randalf rád pozornost jakýchkoli žen, teleportuje se pryč za Pana Kotě. Laudrie mezitím stíná jednu z harpyjí, která padá dolů. Všichni mi teď stojí v cestě, a tak jenom čekám, co se bude dít dál. Pana Kotě, ale nebaví čekat a mrštnými skoky po našich hlavách doskáče až k poslední živé harpyji a i tu usmrcuje…(jako já Šampolína… 🙁 )
Po boji jsem pochválil Pana Kotě, čímž jsem si zasloužil další drápanec lásky. Pyromanín mezitím oškubává jednu z harpyjí, u čehož se dohadoval s Laudrií, která nechtěla jíst jejich maso. Ne zrovna daleko jsme ale uslyšeli další krákot, a tak jsme se rychle vydali do kroku – Randalf s křídly harpyjí na zádech.
Pokračovali jsme až do noci.
22. Khusuba – Chudý
Do jeskyně s karavanou jsme dorazili zhruba hodinu po půlnoci. A jak jsem to poznal bez jakýchkoli hodin? Řekněme, že mám dobrou intuici.
Z jeskyně se dere zvláštní světlo. Asi ale ne dost zvláštní, protože Laudrie ho ignorovala a šla si k řece nabrat vodu. Vrátila se s krvácející rukou. Co tam proboha dělala?!
Uvnitř jeskyně se nesla nádherná vůně masa. S klasickou sestavou karavany je zde i borka s Ahmedem, které jsme zachránili. Až teď mi došlo, že jsme se jí při záchraně nezeptali na jméno – během pozdní večeře se představila jako Jashíra. Pozvala nás k jídlu a během toho nám vyprávěla, jak sejmula toho krokodýla, kterýho zrovna baštíme. Rure mezitím ošetřila ruku Laudrii a chladně přitom koukala na Randalfa. Myslím, že příběh o polonahejch ptačích ženách radši říkat nebudeme.
Po jídle nastala méně příjemná část. Pokec s kovářem o jeho dceři. No moc nám to nešlo, protože každej mu to vysvětloval po svém a trochu jinak. Kovář s námi ale nakonec ještě chvíli zůstane než u Azyzy nezjistíme, co dál a až pak se rozhodne.
Po jídle a rozhovoru s kovářem jsme ulehli ke spánku.
Po probuzení jsme nachystali karavanu na cestu, doplnili vodu a dle slov Jashíry se vydali na 4 denní cestu kolem hor. Naštěstí zná bezpečné cesty, kde kromě skřetů, kteří jsou teď všude, nehrozí žádné nebezpečí.
26. Khusuba – Dobrý
Naše čtyřdenní cesta byla skutečně, jak říkala Jashíra, bezpečná a proběhla úplně v klidu. Pouštní lidé zde měli cesty, které chránili před nálety harpyjí a ani žádného skřeta jsme nepotkali.
Čtvrtý den jsme začali ve vzduchu cítit vůni moře. Sice jsem u něj byl jenom jednou, když jsme se Šampolínem (nechť je mu země lehká) mířili z Kar-Mirintu do Gehett, ale jeho vůni si pamatuju moc dobře. Moře ale nevidíme. Napojujeme se na vyšlapanou cestu mířící směrem dolů z hor. Po chvíli klesání vidíme moře a vesnici, kterou nám Jashíra představuje jako Ras’al Hanout.
Cestu nám zaterasují dva, možná až moc, nemakaní týpci se slovy: „Kam vy jít? Ona ztratila?” a ukazují na Jashíru. Ta se ujímá slova a ukazuje jim stejný kamínek, který mi dala, když jsme jí osvobodili. Týpci nás následně vedou do vesnice, která je poněkud zvláštní. Namísto budov jsou tady všude samé potrhané stany, ačkoliv nevypadají, že by tady stály extra dlouho. Vesnice taky nemá ani hradby ani bránu, místo ní slouží jen dva vztyčené sloupy podél cesty. Když Laudrie spatří řadu čajovníků, začne se týpků a Jashíry ptát na zahradničení. Dozvídáme se také, že zima zde trvá 2 měsíce a že vesnice v této době kočuje. Jo a Jashíry manžel byl kretén.
Dorazili jsme k největšímu stanu, před kterým si nás odchytla černovlasá dívka s korálky ve vlasech se slovy: „Vy jít paní Azyza?” a následně nás vzala dovnitř stanu, kde se mísily všelijaké vůně sladkého, koření a všeotec ví čeho ještě.
Dovedla nás až k ženě se symboly na rukách a zlatými prsteny – to byla paní Azyza. Ukázali jsme jí tapisérii od Sobek Hotepa. Utrousila pár narážek na starého pána schovaného v chrámu.
Jakmile jsme zmínili léčení duše, zatleskala a vyhnala všechny ze stanu pryč. A ještě než začala odpovídat na naše otázky, začal čajový obřad. Ve vzduchu najednou začala lítat čajová konvička, která nám začala rozlévat kurde dobrej čajík, po kterým nikdo nezačal mluvit divně jako u paní Bartodyl.
Azyza pronesla, že přijít o kousek duše je minimálně nepříjemné… No o tom mi nemusí vykládat, já Šampolína (nechť je mu země lehká) viděl na vlastní oči. Po pár dalších filozofických větách vytahuje Azyza karty. Konečně něco co mi půjde! Nejsou to ale hrací karty, nýbrž věštecké. Mám si vytáhnout libovolné tři a ty mi ukážou cestu.
Vytahuji obrácenou kartu měsíce, kartu kněžky a kartu démona.
Podle karet se mám střežit tmy, a o pomoc žádat kněžky, aby mě před démonem ochránily.
…
No to zrovna, požádám kněžku o pomoc a dopadnu skoro jako Šampolín (nechť je mu země lehká) na hranici. Žádný takový.
Kartičku kněžky mi Azyza nechala se slovy, že mě bude chránit. Nevím, jak bych to popsal, ale když jsem si kartu bral k sobě, tak jakoby se do mého života vrátil kus světla.
Následoval výklad Laudrie. Podle karet jí síla provází celý život, odloučení vedlo ke smrti, ale ona povstala. Následně Laudrie upadla do bezvědomí, načež jí Azyza pohladila se slovy, že její budoucnost je temná.
Ignorujíce ležící Laudrii pokračoval výklad dál. Na řadu šel Pyromanín jehož život je o jednom velkém dokazování, hledá cestu života a připadá si jako by to nebyl on. Následně sebou taky flákne na zem, což všichni zase úplně ignorujou. Co s s váma lidi kurva děje?!
A to nejlepší na konec, Randalf. Celý život hledá za kým se honit, kým být. Je zmatený i v milostném životě a uzavírání se do sebe tomu moc nepomáhá.
Když se Randalf ptá na věci ohledně jeho výkladu všimnu si, že otázky jakoby zpívá a řeknu vám, má vážně líbivý hlas. Skrz jednu z děr ve střeše stanu pronikne paprsek světla a osvětlí Randalfův vous. Nikdy jsem si nevšimnul, jak majestátní vous to je. Mám chuť mít jeho vous mezi prsty, laskat ho česat.
Během mého rozjímání nad šlechetným vousem Randalfa, se Azyza podívá na karty a utrousí, že naše duše stojí za to zachránit, a že je zvědavá, jak to všechno dopadne a mrkne při tom na Randalfa. Co si jako myslí, že mi mrká na Randalfa? Snad si nemyslí, že dopadne s ní. Nabídne nám také, že můžeme ve vesnici zůstat, pokud se kolem ní přičiníme, a dá nám k dispozici červený stan.
Pro zastavení vlivu Tříokého musíme cestovat do Helady, kde tamější kněží umí pracovat s duší samotnou. Helada je ale zvláštní město, chráněné silnou magickou bariérou. Když slyším o magické bariéře, podívám se na Randalfa, jestli by jí nezvládnul nějak projít. A když se na něj podívám, všimnu si jeho očí, ach Všeotče, ty jsou tak hluboké, že se v nich skoro ztrácím. Azyza ale pokračuje dál o tom, že bariéra vábí silnější příšery. A že zná možnost, jak nás tam dostat. Její babička z Halady pocházela a byla pohřbena s náhrdelníkem, který průchod bariérou umožňuje. Pche, nepotřebujeme žádnej náhrdelník, když máme Randyho, ten jí určitě zvládne jednou rukou zrušit zatímco tou druhou se mi může věnovat.
Dává taky Randalfovi náhrdelník z jejího krku, prý nás ochrání před dosahem démona. Snad si nemyslí, že si mého Randyho koupí nějakou cetkou, já ho před démonem zvládnu ochránit i bez náhrdelníku!
V tom se probouzí Laudrie s Pyromanínem. Když Pyromanín vidí, že mi Randalf dává náhrdelník strašlivě se urazí, proč si vybral mě, když si měl vybrat jeho.
Když Azyza vidí, že jí nevěnujeme dost pozornost, usoudí, že bude lepší se sejít další den ráno.
Když si vezmu náhrdelník do ruky, cítím se jakoby po dlouhé době skutečně sám. Nejde mi ani o ochranu před démonem, ale chci, aby mi ho Randy připnul. Ten to ovšem neudělá, protože Laudrie s Pyromanínem se mu zavěsí na jeho sexy paže. To není fér! Já se chci taky Randyho dotýkat.
Začíná boj o Randalfovu pozornost. Každý chce Randyho pro sebe. Když se dostáváme do fáze, kdy jsme se dočasně spojili a plánujeme, jak se zbavit Rure, píše Randalf něco na papírek, který předává Apíkovi. Ten mizí zpátky ve stanu Azyzy. Ta po chvíli vychází a začíná se smát. Nevěnoval jsem jí příliš pozornost, ta byla upřená na Randyho, ale koutkem mého elfského oka jsem zaléhnul, jak něco šeptá a trhá nějaký kus papíru. Laudrie a Pyromanín se najednou Randalfa pouští. Konečně ho mám jenom pro sebe… ale proč vlastně? Pyromanín si začíná strkat prsty do krku, aby vyvolal zvracení a Laudrie pořád opakuje: „Fůj!”
Pořád se držím Randalfovi ruky a už mi vlastně nepříjde tak sexy, pouštím se tedy taky jeho ruky.
Co se tady kurva stalo?!
Po tomhle „zvláštním”, ale očividně ne tak nepříjemným zážitkem jako pro Pyromanína, se každý vydáváme svou cestou po vesnici. Kousek jdu s Pyromanínem, kterej míří za místními léčiteli. Já se od něj následně odpojuji směrem k pobřeží, ulovit nějakou rybku pro Pana Kotě, kterej už má pořádnej hlad. Bodejď by taky ne, když mi tak pomáhá.
Už za tmy se vydávám po úspěšném „úlovku” do červeného stanu. Celou cestu mě doprovází hlasité vzdychání, které se řine celou vesnicí… Jako bych ten hlas ale znal…
27. Khusuba – Pokánice
Ne všichni jsme večer skončili v červeném stanu, a proto jsme se sešli až před stanem paní Azyzy.
Amulet od její prababči nalezneme v jejím hrobě v horách. U hrobky se ovšem objevila velice mocná nestvůra, která všechny, co se tam vydali pobodala (jako já Šampolína, nechť je mu země lehká). Je to lev, který létá. Randalf nám zazpíval o mantichoře, která je dost hrdým tvorem a stačí jí srazit hřebínek a ona zahanbeně odletí jinam.
Hrobka samotná je 3 hodiny od vesnice. Laudrii Azyza slíbila, že jí po návratu vezme do zahrad.
Nebylo na co čekat, a vydali jsme se na cestu. Po třech, až na pár nadávek na strohou cestu, klidné cesty jsme dorazili na pláň ohraničenou horami. V jejím středu se už dotyčila nyní rozpadlá hrobka. Všude taky bylo nebezpečné ticho.
Pyromanín vyvolal ohnivého elementála, kterému začal říkat Igni, a následně ho posílá na průzkum k hrobce, zatímco my vyčkávali schovaní za kusem rozbořené zdi. Randalf zatím očarovává šípy bleskem a pár jich mě a Pyromanínovi podává.
Proti Laudrii se něco řítilo a vrazilo to do ní hromadu ostnů. Zahalil nás obrovský stín a kousek od nás přistál ohromný lev s dračími křídly. Apík sesílá Štít na Laudrii těsně před tím, než na ní mantichora zaútočí. Její drápy se naštěstí zastaví o kouzelnou bariéru. Pyromanín na nic nečeká a střílí z luku. Igni běží k mantichoře zezadu. Mířím na křídla, aby jí létání dělalo obtíže a neměla nad námi značnou výhodu. Můj šíp protíná jedno z mohutných křídel. Laudrie zraňuje příšeru mečem a Randalf na mě sesílá kouzlo Rychlosti. Pyromanín pokračuje ve střelbě a Igni se snaží mantichoru zasáhnout, ale neúspěšně. Laudrie máchá mečem vedle hlavy mantichory a Randalfův šíp letí úplně mimo. Mantichora se opičí a také se netrefuje do Laudrie. Vystřelím Randalfův bleskový šíp a ustřeluji ucho mantichory. Laudrie se znovu rozmáchává a stíná jí malíček na přední tlapě. A to bych ani netušil, že lvi mají malíčky. Randalf střílí z luku těsně vedle. Už se lepší chlapec… nebo stařec? U Randalfa jeden nikdy neví. Igni už vzdává jeho pomalé máchání a staví se se svým ohnivým tělem přímo do lvího těla a vesele si tam pohořívává. Pyromanín pokračuje v úspěšné střelbě stejně jako já. Mantichora se najednou ohání po Randalfovi, a ten po ráně mohutnou tlapou bez malíčku sotva stojí na nohou. Laudrie svým mečem rozpárala Mantichoře bok. Randalf po ní bleskuje. Igni si vesele hoří uvnitř a vně těla Mantichory zároveň. Tu to ale už nebaví a vznáší se do vzduchu odkud sesílá další ostny směrem k Pyromanínovi, kterej je solidně nabodnutej. Po chvíli padá ochromen jedem k zemi. Střílím po ní, která v místě zásahu začíná poměrně dost krvácet a zle zařve na celou pláň. Laudrie využije chvíle, kdy se snese těsně nad zem a ohání se jí mečem do zad. Ta znovu zařve, vznese se plně do vzduchu a valí do pitche.
Laudrie propleskává Pyromanína, kterej se začíná probouzet a vytahovat ze sebe ostny. Já mezitím obvazuju Randyho.. ehm, tedy Randalfa. Společně jdeme k hrobce. Odmítám strhávat další náhrdelník z další mrtvoly, aby se mnou zase nezačala mluvit. A i když je náhrdelník na víku hrobky a ne na mrtvole samotné, nechávám to na ostatních a ani se ho nedotýkám.
Cesta zpátky do Ras’al Hamout je o půl hodiny kratší než cesta k hrobce. Přeci jen je to z kopečka rychlejší. Potkáváme Azyzu s košem čase a ta se na nás usmívá. Vede nás k venkovnímu posezení a pokračujeme v plánování cesty do Helady. Loď nám půjčí výměnou za to, že jí pečlivě zmapujeme. Na loď se bohužel nevejde naše karavana s velbloudy, ale i o ty se nám bezplatně postará zatímco budeme pryč. Pyromanín něco chvíli remcá o posádce a Azyza nakonec svolí, že nám poskytne i kapitána.
Na Heladě se platí vlastní stříbrnou měnou. Směníme tedy pár místních mincí za Heladské stříbro přímo u Azyzy. Beztak sama teď vydělala na jejím směnném kurzu, bodejď by nám zdarma nepůjčila kapitána i s lodí.
Mluví se tam taky cizím jazykem, což má opět řešení v podobě slovníku, který předává Randalfovi poté, co se dlouze zadívá na Laudrii.
Moře začíná být neklidné a my musíme vyrazit nejpozději večer. Zbytek dne tedy strávíme přípravami na cestu a jakmile se začíná stmívat, vyrážíme já, Randalf, Apík, Pyromanín, Laudrie, Pan Kotě a kapitán na dvoutýdení plavbu na Heladu.