22. Arbaea – Chudý
Tvrdnout se starým Dědkem týden v poušti je vysilující. Nechápu, že mu vždycky skočím na příslib konečně vzrušující výpravy. Vždycky to skončí stejně: Dědek zapomene polovinu věcí, za což si pak vyslechnu, jak za to můžu zase já, a u první rozbořený zdi se dostane do toho svýho limbu a Keiju, ty si dělej, co chceš. Paráda, fakt se vždycky těším až budu tejden v prázdný poušti s dítětem, co se učí říkat máma…
…Dnes mi už ruply nervy. Už mě to tady kurva nebaví, přepsal jsem proto Dědkovi nějaký texty ze zdi, chytil ho za límec a doslova jsem ho musel odtáhnout pryč, ať si to přeloží doma. Strašně kňoural a nechtěl jít pryč. Musel jsem mu slíbit, že se sem někdy ještě vrátíme… Je fakt horší než dítě.
Už s ním vydržet jen den a půl cesty do Gehettu a mám od něj pokoj.
23. Arbaea – Pozehnaný
Jaký to požehnaný den na to umřít v poušti s dědkem v kusadlech pouštních stonoh. Ten Dědek kňoural tak nahlas, až přilákal dvě stonohy, který se do nás pustili. Bylo by po nás, kdyby jedna neprorazila strop nějakýho chrámu a dědek do ní nespadnul. Já se teda zachytil za okraj, přece jen mám lepší reflexy než dědek. Už jsem myslel, že umřu buď na stonohu anebo na zešílení z izolace v ruinách chrámu se Šampolínem.
Naštěstí si nás někdo všimnul! Byla to skupina tří dobrodruhů: starý elf, válečnice a nějaké větší dítě. Nevypadali nijak schopně, a čekal jsem, že je stonohy taky sežerou, ale kurva ta žena jednu sejmula jednou ranou!!! Co to kurva je?! Musím si na ní dát bacha, protože jí fakt nasrat nechci.
Během jejich boje jsem se už neudržel a spadnul dolu. Díky Všeotci to nebylo vysoko a jenom jsem si trochu natlouknul.
Barbarka, Laudria (jak jsem se dýl dozvěděl), našla můj batoh, ale odmítá mi ho vrátit. Jelikož jsem viděl, jak sundala tu stonohu, tak jsem se s batohem rozloučil.
Šampolín byl však v rauši, proč jsme sakra museli spadnout do ruiny s dokonale zachovanými texty na zdech. Naštěstí jejich mág, Randalf, našel a vrátil dědovy psací potřeby. Bez nich by zas ztropil hroznou zcénu a před těmi lidmi nás OPĚT ztrapnil. Dědek taky ztratil jeho klečštář a při pádu si natlouknul kolena. Musel jsem mu je ošetřit, ale obvazy jsem měl v batohu, a ten měla Laudria. Risknul jsem to a batoh jí z ramene strhnul. Světe div se, nekladla žádnej odpor. Myslím, že ještě nějaký čas budu žít…
Při hledání cesty ven jsme našli zamčenou truhličku, jejíž polovinu obsahu jsem zkušeně dealnul za její otevření. Byl v ní ovšem jenom nějakej starej kopesh.
V další místnosti jsem našel hromadu vnitřností v lahvích… To velké dítě jednu z nich málem rozbilo. Vlastně to není žádné dítě, ale pulčík jménem Pyromanín. Kromě vnitřností jsem tady našel celkem ostrý nože. Ty jdou se mnou pěkně domů.
Před východem z ruiny nám cestu zkřízila oživlá mumie. KONEČNĚ nějaký vzrůšo. Konečně může začít moje hrdinská cesta! Až na to, že tahle potvora je ještě silnější než ty stonohy a naše zbraně jí nic nedělají. Já tady fakt dneska zařvu… Randalf na ní hodil ohnivou kouli! KOUZLO, konečně jsem viděl útočné kouzlo. (večer jsem si na tajňáka zkusil ohnivou kouli vyvolat taky, ale neúspěšně – nic se nestalo) Nakonec jí Pyromanín výbušnou lahvičkou rozjebal na sračku. Bejt hrdina očividně není zrovna čistá práce…
Po cestě do Gehettu jsme se seznámili s karavanou našich zachránců, kteří na oplátku budou nějakou dobu u nás.
24. Arbaea – Postní
Když jsme ráno vyšli z baráku, byly všude rozházený nějaký letáky. Ukázalo se, že je psal alchymista Burak Zlatoprst od naproti. Někde ztratil své odslepovací brýle a potřeboval pomoct. I když by možná bylo lepší, kdyby ten bordel, co má v domě, už nikdy neviděl, rozhodli jsme se mu pomoct. Připravil jsem Burakovi čaj a „půjčil” si knížku, která vypadala, že v ní bude nějaký dobrodružný příběh. Přeci jen všechny zajímavé a neodborné knihy Dědka už mám přečtené. Laudria mezitím šlápla do nějakýho sajrajtu, co jí rozežral botu. Naštěstí jí to nerozzuřilo – budeme žít další den.
Po výslechu Buraka jsme zjistili, že byl pít v docích. Sám bych se tam dostal, ale propašovat přes stráže další tři lidi nepřicházelo v úvahu. Naštěstí nám dal Burak lísteček pro radnici, aby nám vystavili glejt… Na radnici… Tam bych se radši moc neukazoval… Ale nemůžu před touhle skupinou cukat, aby si o mě nemysleli nic špatnýho.
Pyromanín s Randalfem na radnici zařídili nejen glejt do doků, ale i glejt do řemeslnické čtvrti – vyjednávání jim fakt jde.
Mezitím, co Randalf s Pyromanínem nakupovali u řemeslníků, jsme se s Laudrií vydali se do hostince U Leklé ryby v docích, kde si Burak myslí, že měl brýle naposledy.
Ten další dědek senilní nezaplatil útratu, a tak jsem nechal jeho knihu v zástavě za informace o brýlích. Tady jsme se dozvěděli, že brýle nenašli, ale že je ten večer obsluhovala Grindela Paví očko, která by mohla něco vědět. Sešli jsme se tedy se zbytkem skupiny a vydali se za ní domů, protože měla volno.
Grindela je hodná žena, dělí se se mnou o víno a říká nám, kdo byl ten večer s Burakem. Během večera se k nim prý pořád přicmrndával samouk Achmi. Určitě mu ty brýle ukradl on! Nikdo nechtěl napít vína od Grindely – bylo mi blbé pít s ní sám, ale neurazím jí přeci, když nabízí víno zdarma. Pyromanín se nakonec nesměle zeptal, jestli to budu pít. Konečně se mnou chce někdo pít!
Pyromanín si láhev vzal, ale nenapil se. Namísto toho začal víno přelévat do různých kádinek. Škoda tak dobrého vína. Mám víno rád, je sladké narozdíl od piva, které mi teda moc nechutná. Nakonec se ukázalo, že z vína udělal Pyromanín léčivé lektvary – takže toho vína nakonec nebylo až tolik škoda.
Achmi se po městě pohyboval skrz katakomby. Vydali jsme se tedy do nich.
Ve stokách jsme našli zkamenělé pašeráky a jejich kontraband, který jsme znárodnili. Cestu katakombami nám zaterazil ohromný bazilišek, kterého se bála i Laudria. To pro mě byl signál vzít čáru. Jednu ze soch jsme tedy vzali s sebou k Burakovi.
S nepřístupnými katakombami jsme se rozhodli konfrontovat Achmiho přímo u něj doma, kde se ukázalo, že debil si nic nepamatuje. Pyromanín na něj vytáhnul nějakej klacek a Achmi začal levitovat. To byla strašná sranda, hlavně když mu tu hůlku strčil do nosu. Brýle jsme nakonec našli pod jeho postelí, a i když bylo jedno sklíčko rozbité, šli jsme je vrátit Burakovi. Achmiho jsme tam nechali levitovat, dobře mu tak. To má za to, že háže lidem něco do pití a oni pak zapomínají.
Domů jsme se vrátili už hodně pozdě a brýle se tedy rozhodli dát Burakovi až ráno.
25. Arbaea – Obetní
Když jsme ráno vyšli z baráku, byly všude rozházený nějaký letáky. Ukázalo se, že je psal alchymista Burak Zlatoprst od naproti. Někde ztratil své odslepovací brýle a potřeboval pomoct. I když by možná bylo lepší, kdyby ten bordel, co má v domě, už nikdy neviděl, rozhodli jsme se mu pomoct. Připravil jsem Burakovi čaj a „půjčil” si knížku, která vypadala, že v ní bude nějaký dobrodružný příběh. Přeci jen všechny zajímavé a neodborné knihy Dědka už mám přečtené. Laudria mezitím šlápla do nějakýho sajrajtu, co jí rozežral botu. Naštěstí jí to nerozzuřilo – budeme žít další den.
Po výslechu Buraka jsme zjistili, že byl pít v docích. Sám bych se tam dostal, ale propašovat přes stráže další tři lidi nepřicházelo v úvahu. Naštěstí nám dal Burak lísteček pro radnici, aby nám vystavili glejt… Na radnici… Tam bych se radši moc neukazoval… Ale nemůžu před touhle skupinou cukat, aby si o mě nemysleli nic špatnýho.
Pyromanín s Randalfem na radnici zařídili nejen glejt do doků, ale i glejt do řemeslnické čtvrti – vyjednávání jim fakt jde.
Mezitím, co Randalf s Pyromanínem nakupovali u řemeslníků, jsme se s Laudrií vydali se do hostince U Leklé ryby v docích, kde si Burak myslí, že měl brýle naposledy.
Ten další dědek senilní nezaplatil útratu, a tak jsem nechal jeho knihu v zástavě za informace o brýlích. Tady jsme se dozvěděli, že brýle nenašli, ale že je ten večer obsluhovala Grindela Paví očko, která by mohla něco vědět. Sešli jsme se tedy se zbytkem skupiny a vydali se za ní domů, protože měla volno.
Grindela je hodná žena, dělí se se mnou o víno a říká nám, kdo byl ten večer s Burakem. Během večera se k nim prý pořád přicmrndával samouk Achmi. Určitě mu ty brýle ukradl on! Nikdo nechtěl napít vína od Grindely – bylo mi blbé pít s ní sám, ale neurazím jí přeci, když nabízí víno zdarma. Pyromanín se nakonec nesměle zeptal, jestli to budu pít. Konečně se mnou chce někdo pít!
Pyromanín si láhev vzal, ale nenapil se. Namísto toho začal víno přelévat do různých kádinek. Škoda tak dobrého vína. Mám víno rád, je sladké narozdíl od piva, které mi teda moc nechutná. Nakonec se ukázalo, že z vína udělal Pyromanín léčivé lektvary – takže toho vína nakonec nebylo až tolik škoda.
Achmi se po městě pohyboval skrz katakomby. Vydali jsme se tedy do nich.
Ve stokách jsme našli zkamenělé pašeráky a jejich kontraband, který jsme znárodnili. Cestu katakombami nám zaterazil ohromný bazilišek, kterého se bála i Laudria. To pro mě byl signál vzít čáru. Jednu ze soch jsme tedy vzali s sebou k Burakovi.
S nepřístupnými katakombami jsme se rozhodli konfrontovat Achmiho přímo u něj doma, kde se ukázalo, že debil si nic nepamatuje. Pyromanín na něj vytáhnul nějakej klacek a Achmi začal levitovat. To byla strašná sranda, hlavně když mu tu hůlku strčil do nosu. Brýle jsme nakonec našli pod jeho postelí, a i když bylo jedno sklíčko rozbité, šli jsme je vrátit Burakovi. Achmiho jsme tam nechali levitovat, dobře mu tak. To má za to, že háže lidem něco do pití a oni pak zapomínají.
Domů jsme se vrátili už hodně pozdě a brýle se tedy rozhodli dát Burakovi až ráno.
26. Arbaea – Dobrý
Hned ráno jsme šli vrátit brýle a požádat o prozkoumání zkamenělé pašeračky. Na to, abychom ji odkamenili musíme baziliška zabít. Konkrétní informace měl Burak v knize O kletbách kamenných. Jak na potvoru to byla zrovna ta kniha, kterou jsem zastavil u hospodského U Leklé ryby. Tohle se fakt stává jenom bezuchejm elfům, fakt…
Vydali jsme se tedy na radnici, kde Randalf s Pyromanínem dořešili něco s kapitánem, který na ně neměl včera čas. A já ukecal Bošu, na kterou jsem včera večer úplně zapomněl, aby mi vydala glejt do doků, kam jsme se s Laudrií vydali vyzvednout knihu.
TEN DEBIL, TEN KRETÉN, TEN BUDIŽKNIČEMU HOSPODSKEJ, tu knihu střelil. Laudrii to už vytočilo a hospodskému zlomila nos. Dobře mu tak! Hospodskej se ovšem zachoval jako zbabělec a šel žalovat strážcům, kteří Laudrii i se mnou zadrželi. Tím se vytvořil problém pro Bošu, která přišla o práci, a konec glejtům.
Pyromanín nás naštěstí vyplatil. Zbývala nám tedy jediná možnost. Stejnou knihu má i magus Qadir Amal, který je ovšem nezvěstný, což zjistil Pyromanín s Randalfem od kapitána. Za jeho nalezení je ovšem tučná odměna 78 zlatých, takže zabijeme dvě mouchy jednou ranou.
Qadir často obědvá v hostinci u Zlaté korpotvičky, tak jsme se rozšoupli a vydali se tam na oběd. Je to tady kurva drahé a ani příbory se t ady nedali ukrást, protože obsluha u nás byla pořád namáčklá. Ale shodli jsme se, že se sem vrátíme na jejich ŠOKOLATE. Maguse jsme tady ovšem nenašli.
Vydali jsme se tedy k němu domů.
Laudria měla v domě menší breakdown a volala na nějakého Bjorna – nejspíš jí opustil starej a teď to blbě nese. Asi to je u ní normální, protože to všichni ignorovali. V ložnici jsem zjistil, že má mág úžasnou postel s hvězdami. Kdyby nebyla tak těžká, hned ji beru dom.
Na zahradě za domem jsme našli nějaký magický portál, který Pyromanín nějakým způsobem opravil. Portálová přeprava není nic pro mě, hned po přenosu jsem vyzvracel koroptvičku i s příbuzenstvem. Portál nás přenesl k ještě stojícímu chrámu Gehettu. Chodila tu spousta kněžek, které na nás ovšem nereagovali a když jsme se jich dotkli, rozsypali se v písek. Za tento dotyk jsme dostali bídu od ztraceného maguse. Tohle město je plné senilních dědků, protože Qadir si nevzal zpáteční nabitý krystal, a proto se nemohl vrátit. Vzali jsme ho proto s sebou. Cestou zpátky mě však sledovaly tři oči a po přenosu se mi na ruce bolestivě objevila hustá kérka. Prý jí ale nemám nikde ukazovat. Ostatní ji mají taky, a asi nechcou vypadat jako teplí bratři se stejnou tetovačkou, nebo nevím…
Po teleportaci jsem se znovu pozvracel – POZNÁMKA: portálovou dopravou už nikdy nejedu!
Pro maguse byla cesta portálem ovšem ještě horší. Z Qadila nám zbyla zhruba polovina. Odtáhli jsme ho tedy k sestrám léčitelkám, které ho dávají do kupy. Nestihne se ovšem nejspíš zotavit do sezení Rady.
27. Arbaea – Pokánice
Div jsme nečekali na začátek úředních hodin radnice, jsme ohlásili návrat velkého Maguse na radnici… nebo alespoň některých jeho částí. Za což jsme dostali krásných třpytivých 78 zlatek – těhle bandy se budu držet, vydělává mi to s nima víc než vybírání děravejch kapes. Plus jako bonus máme volný průchod do doků, což teda není zrovna velkej vodvar, to vám říkám.
Na nástěnce jsme sebrali žádost na zredukování místní populace pouštních červů. Brnkačka… No alespoň jsme si to mysleli. Necelou hodinu od města jsme narazili na jednu larvu červa, kterou samozřejmě naše mocná Laudria setnula jednou ranou. Její jekot ovšem přilákal jejího rodiče. Tyhle svině obrovské se zahrabávají do písku, kde s nima nejde vůbec bojovat. Sraby posraný… Abychom zredukovali její výhodu v písku, vylezli jsme na jejího potomka, kde nás přes písek nevycítila, takže se musela z písku vyhrabat. No radši kdyby tam zůstala. Od Pyromanína jsem dostal jeho starou kuši a nestihl jsem s ní pořádně cvičit, takže jsem skoro nic netrefil. Teď si všichni musí myslet, že jsem trapnej. Ale i kdybych se trefil, tak se moje šipky od červa nejspíše odrazily stejně jako ty Pyromanínovi. Jako první padla Laudrie a krátce po ní i Pyromanín. Náš kouzelník Randalf už vyčerpal všechnu manu a kouzla vyměnil taky za šípy. Nevím jak, ale jedna moje šipka nakonec červa skolila. S Randalfem jsme sice byli úplně vysílení, ale museli jsme odtáhnout Laudrii i s Pyromanínem do města k sestrám léčitelkám. Jak vysvětlím strážím, že jsem to neudělal já, teda nevím… Snad jim to kdyžtak potvrdí Randalf, i když s jeho vyhýbavýma odpověďma si nejsem jistej…
Sestry léčitelky jsou prostě nejlepší. Spravili Pyromanína i Laudrii za pár hodin a večer už jsme oslavovali v severské hospodě, kde jsme se teda zlili pod obraz. Randalf byl tak nachcanej, že proměnil Apíka v Pyromanína a snažil se mu dohodit starou šlapajznu. S Laudrií jsme se skoro zechcali smíchy.
Laudria se potom trošku nachcaná pivem rozpovídala o Bjornovi a její minulosti. Bjorn nebyl žádnej její starej, ale bratr – i když kdo ví, třeba to byl i její starej, nevím, jak to barbaři mají. Ale nejvíc šokující bylo to, že je to větší fosil než Randalf a Šampolín dohromady. Borka totiž byla uvězněná v nějaké antičasové jeskyni, kde si dala kurva dlouhýho šlofíka. Připili jsme si na Bjorna čímž jsme založili novej chlastací povel, na kterej se napila celá hospoda.
Pak mám teda menší okno a pamatuju si jenom, jak jdeme do doků do arény. Boj v aréně byl rozdělen do několika kol, a tak jsem hned na začátku pobídnul pár skupin, aby nás zbavili několika vln nepřátel. Fungovalo to. Společně s nějakou holkou s hvězdicema jsme porazili všechny protivníky a čekal nás boj se šampionem arény. Všude z hlediště se ozývalo: „ZA BJORNA!“ Laudria si to očividně užívala. Zavést během jednoho večera novou modlu se nepovede jen tak někomu. Zpátky ale k našemu boji v aréně. Řeknu Vám, že bych radši olízal palce tej starej šlápotě než znova vidět tohohle „chlapa”. Kde kurva vzali týpka sešitýho z více týpků?! To se snažili udělat pana dokonalého z více částí a tohle byly ty nedokonalé části?! No… jak byl hnusnej, tak byl slabej. Alespoň teda pro nindža holku, která ho sundala pěkně rychle. Naštěstí se výhra počítala i nám – JEEEJ!
Shrábli jsme část odměny a zjistili, že nás čeká série úkolů, za kterou pak dostaneme vstup na bál v palácové čtvrti. Budu si muset sehnat kalhoty s většíma kapsama, protože příbory tam budou mít minimálně z křišťálu.
Náš druhý úkol je donést tajemné paní, ze které se nakonec vyklubala paní Arysha Ishmalláhová, sestra Paši, život Bar Barraka. V ještě mírném alkoholovém opojení jsme vedli rozličné teorie, co tím životem myslí. Já sázel na nějaký z jeho obrazů, pro které tady každý ví, že má Barrak slabost.
28. Arbaea – Stvorenec
Ráno nebo spíše tedy odpoledne jsme se vzbudili s takovou kocovinou, že jsme úplně zapomněli na trhy – no aspoň ušetřim. Pořád jsme nevěděli, co je život Bar Barraka, a tak jsme v rámci získávání informací šli navštívit Qadira. V docích jsme mu koupili nějaké ovoce a šli za ním. Mág se už začal pomalu zotavovat a mohli jsme si s ním promluvit. Laskavě nám zapůjčil knihu O Kletbách kamenných – kdyby měl srovnanou knihovnu, tak jsem si jí už dávno „půjčil” – a poskytl nám informace o Bar Barrakovi. Jeho nejmilejším dílem je obraz Mona Blíza. Vypadá to, že jsem měl přeci jen pravdu, ale jak se dostat do jeho domu a obraz mu vzít?
Rozhodli jsme se tedy využít, řekněme neoficiálních provozovatelů jistých služeb. A tak jsme vytáhli pašované dýmky, které jsme dostali od obětí baziliška a vydali se do hospody v docích uskutečnit nějaký obchod. Museli jsme tam tedy počkat až do pozdních hodin, ale aspoň jsem si mohl po delší době zahrát kostky a vyhrál jsem krásnou zlatku.
Když už se do lokálu stáhli všemožný individua, mohli jsme začít jednat. Samozřejmě jsme si vybrali ty nejdivnější týpky, kteří se nejdřív chtěli pobavit… bohužel ne tou „klasickou” zábavou. Nejdřív si chtěli hrát s nožema, toho se u nás ujal Pyromanín a prohodil mi dýku levou paží… Kdyby mi to pak nezačal obvazovat ten svalnatej vousatej týpek, tak bych mu to i vrátil, ale takhle se to i vyplatilo.
Pak se konal pěstní souboj, kterého se za nás ujala Laudria. Byla by i vyhrála, kdyby ten rafián neměl kovové implantáty v pazourech! Kurva, když podvádím, tak aspoň nenápadně ne, chlapi?!
Už to vypadalo, že se přes tyhle týpky nepropojíme s nikým, kdo by nás k Bar Barrakovi dostal, ale jejich hlavní kápo se očividně bavil a chtěl si hrát dál a udělal tu chybu, že nás nechal vybrat, co. A jelikož mi dneska házela šťastná kostka, tak jsme hráli kostky. Pro jistotu jsem chtěl hned první hod trošku pošmelit, ale moji pozornost odvedl týpek, co mě před chvílí ošetřoval a mě ujela ruka a bylo po šmelení. Naštěstí jsem to až velebravůrně ukecal a házel znova – Tentokrát bez šmelení. NÁDHERNEJ PLNEJ POČET. Od teď mi říkejte Keiju Kostkář.
Dostali jsme typ na pana Bartodila, který by mohl mít o, teď už naše, dýmky zájem. Vydali jsme se teda za ním.
V domě pana Bartodila se ukázalo, že je to vlastně PANÍ Bartodila. Byla to starší paní, která nám hned po příchodu nabídla čaj. Odmítnul jsem, nebudu pít čaj takhle na noc, abych se furt budil a musel s pískem.
Vyjednávání s ní bylo těžký, ne že by chtěla nějak extra smlouvat a natáhnout nás, ale všichni s ní hrozně flirtovali. Jako u Randalfa jsem se nedivil, že jede do takový babky, ale že i Pyromanín s Laudrií?! Přidal jsem se ke skupině dendrofilů…
Zjistili jsme, že dýmky slouží k větší šanci na početí malého člověka, a že to byla velice žádaná objednávka na zakázku. Dostali jsme tedy tučné nálezné 250 zlatých a zítra pojedeme do domu Bar Barakka. Takže šupky dupky do hajan. Při odchodu jsem litoval, že jsem si nedal čaj, protože byl asi výbornej, když si ho Pyromanín vyprosil s sebou.